CANE CORSO ITALIANO - CZECH VELVET

Setkání odchovů chs Bohemia Corso a Czech Velvet

Pro loňské oficiální setkání  jsme vybrali Jižní Moravu a Pasohlávky. Bylo nám tam tak skvěle, že jsme se loučili s tím, že se za rok vrátíme. Oficiální setkání caníků se v roce 2008 konalo nakonec  v Jižních Čechách, ale my si naplánovali týden předtím setkání zcela soukromé. Tedy původně jen tři rodiny s tím, že pozveme kámoše. Pak Jarka vymyslela, že naši prcci jsou akorát ve věku, kdy by jim mohla nějaká ta výchovná či výcviková rada přijít vhod a že mám některé pozvat. Že udělá totéž. Nakonec jsem pozvala všechny. Všichni jsou naši. A všichni přijeli. Jak už to tak bývá, týden před odjezdem se něco semlelo tuhle a támhle a nakonec nám asi 5 rodin bohužel nedorazilo. Ale i tak byla účast fantastická. Jenom z našeho vrhu „A“ z 12 prcků dorazilo 11. Se svými páníčky a paničkami.

Na Pasohlávkách je úžasných několik věcí. Krajina, ve které leží. Vodní nádrž, která je obklopuje. Lidi, kteří kemp spravují. Prostředí vůbec. A navíc, začalo vinobraní. K tomu se přidalo téměř tropické počasí.

V původních plánech bylo něco o povídání si a tak. Nakonec  že prý i závod. Takže se na poslední chvíli sháněli ceny do závodu, vyráběli diplomy a medaile, nakupovali špekáčky, piškoty apod. A pak přišla ta chvíle, kdy jsme vyrazili. Fotku z cesty nemám. Ale stála by za to. Dominik odjel do Itálie k moři a my vyrazili jen ve psím složení. Nakonec jsme na druhou stranu republiky dovezli všech našich 5 doma žijících caníků, Valentinku, Beroanu, Arčinu, Avengera a Ašara. V recepci byli z počtu mírně v šoku, já se zas šokla, když jsem za ně platila. K pobytu jsme si tentokrát zarezervovali celou řadu patrových bungalovů, abychom bydleli vedle sebe. Stačili jsme vybalit nejnutnější a už dorazilo první naše miminko. Amandička. Teda miminko…. Je už skoro stejně velká jako Beroana a je … no krásnáááááá. Několik nocí před tímhle setkáním jsem měla špatné spaní. Měla jsem strach z toho, jaké lidi jsme s Jarkou pro naše prcky vybrali, měla jsem strach jaká štěnda budou atd. Jakmile jsem viděla Amandu, či-li Mendy, všechen strach ze mě spadl. Nebo opadl. Spadl docela, když se zpoza rohu vynořili páníčci s Akirem. I ten byl totiž krásný. Pak dorazil Aristo, jehož pohled mi bere dech, Caesarek, jemuž budu navždy závidět ouška, no zkrátka jedno po druhém se na nás ty naše mimina přijela podívat. K tomu odchovy Jarčiny, z nichž část je naše rodina díky sourozenectví s Beroan. Našim prckům se ovšem nejvíc líbil strýc Baggio. Toho lovili velmi dlouho a velmi statečně! A on jim ochotně dělal oběť a nechal se lovit. Zkrátka, nakonec se nás sešlo opravdu hodně. Vynesli se stoly před bungalov směrem k pláži, obložili se stoly jídlem a koštoval se burčák. Ten letošní je opravdu povedený. Tak povedený, že v sobotu se musel shánět jiný povedený. Páteční večer proběhl v duchu povídání o tom, co si kdo zažil za uplynulé téměř 4 měsíce. Co řešil za problémy, co nevyřešil. Byl to úžasný večer, který celkem brzy opustil téma CC a díky Marcelovi a posléze Lence se změnil v jeden z nejveselejších večerů posledních let. Musím přiznat, že takhle jsem se nenasmála velmi dlouho a pokud smích prodlužuje lidský život, tak my, kteří jsme tam řvali do ranních hodin smíchy, tu budeme velmi dlouho.  Musím přiznat, že sobotní ráno nebylo jednoduché. Ty tři hodiny spánku před odjezdem na výstavu Moloss klubu do Kroměříže opravdu nestačily a tak nás čekal dlouhý den. Rodiny caníků se vydali různě na výlety, někteří dospávali páteční noc, rybáři plánovali vytáhnout na sumce a já a Jarka s Terezkou jsme naložily v brzkých ranních hodinách Dídu, Bíbu a Avengera a vyrazily směr Kroměříž. Výstava v krásném areálu mě mile překvapila, ovšem horko bylo neuvěřitelné a čím víc sluníčko připalovalo, tím víc jsem litovala, že nejsme radši v kempu. Poháry jsme nakonec dovezli hned dva. Avenger  získal sice jen VN2, ale Dída v dorostu VN1 a tím svůj první pohár do sbírky a Beroana v šampionech CAC. Dída si odbyla focení v čestném kruhu do katalogu, Bíba už jako profík a  jelo se zpět. Ještě jsme teda měli dostat medaile za zásluhy my páníčci. Po prohýřené noci běhat v kruhu v takovém vedru, to byl nadlidský výkon. Cestou jsme dokoupili zásoby a pak se vše připravovalo na večer. Jako již tradičně se Bob s Ivetou obětoval a doma naložil na gril masíčko dle svého úúúžasného receptu, Jana od Mendy dovezla naložená kuřecí prsíčka a grilovalo se i vepř. kolínko, během večera donesli Bobovi kamarádi, rybáři, čerstvé ryby, k tomu se na stole objevilo tradiční moravské uzené, jihočeské a moravské klobásky, ovoce, zelenina, kremrole či-li po moravsku trubičky od Dantíkova páníčka, prostě se jen jedlo, pilo, povídalo a to zase do černočerné noci. A zas ten burčák co tekl proudem. Nakonec se ho vypilo tuším 50 litrů!

Nedělní ráno bylo „pracovní“. Nachystali jsme závod. Jako předskokan na trať vyrazila Valentinka s páníčkem. A protože je taková šampionka pracovní, bylo to mimo pořadí. Psi se rozdělili na prcky a velké a velcí vyrazili na trať. Z velkých nakonec vyhrála Beroan, ale její skóre by ani zdaleka nestačilo na vítězného Caesarka ze štěňátek. Ani na prcky na dalších místech. Příště směle pustíme na trať velké lenochy s malými aktivisty. Závod se skládal z tradičních disciplín, chytání piškotu, aport buřtíka, slalom, chůze po nepříjemném materiálu, letos byl doplněn převezetím dobrůtky z ruky od cizí osoby a z úst vlastního páníčka. Nakonec závod skončil bez újmy na zdraví, žádný ukouslý Jardův prst (cizí osoba) ani ukouslý ret vlastního páníčka se nekonal. V závodě všichni předvedli, jak dlouhou cestu se svými mazlíky psími ušli. Za celé tři dny jsem neviděla nikoho, kdo by řešil problém s přivoláním. Ano, každý řeší nějaké problémy s výchovou nebo výcvikem, ale každý hledá především cestu, jak svého psa něco naučit, jak si získat jeho důvěru, jak mu být skvělým páníčkem. S odstupem času si uvědomuji, jak si všichni ti páníčci byli do jednoho podobní. Všichni své (kdysi naše nebo Jarky) caničky a caníky milují, přesto jim určují hranice, přesto je vychovávají, aby byli úžasnmi psími společníky, ale aby mohli bezproblémově existovat mezi jinými psy, lidmi, dětmi. Našim prckům je teprve 5 měsíců a všechny nás čeká ještě dlouhá cesta, než na konci bude sebevědomý, ale ovladatelný caník. Ale to je na soužití s jakýmkoli pejskem to krásné. Ta cesta. To hledání. To souznění přitom. V neděli jsme se loučili s tím, že jsme jedna velká rodina a že jsme položili tradici našeho pravidelného setkávání. Ale i kdybychom se nikdy znova nesešli, zážitky tohohle víkendu ve mně budou hodně dlouho. A věřím, že i v Jirkovi a Helče, Janě, Markovi a Lence, Marošovi a Lucii, Petře, Zdence, Janě, Andym, Bobovi a  Ivetě, Soně a Ládikovi, Filipovi, Marcelovi a Aleně, Lence a její rodině a všem, které jsem zapomněla vyjmenovat. Takže rodino, díky, že jste s námi ty tři dny prožili. Díky, že jste mi ukázali, že chovat v ČR má přece jen smysl. Že můžu chovat svoje CC a najít jim tak úžasné rodiny jako jste pro náš vrh „A“ vy.

Několik zajímavostí na závěr. Velikánskou radost mi udělal Ašar. Došel k vodě, rozeběhl se a plaval. Asi kříženec s vydrou či co. Naopak jeho bratr Avenger nesmočil ani drápek a celé 4 dny měl panickou hrůzu, že by se měl přiblížit k vodě. Ašar byl s plaváním neskutečný. Náš první CC, který plave a hlavně, miluje to. Vrátil se na břeh, zamyslel a rozeběhl se zase do vody, odplaval si hodný kus od břehu a vrátil se, dostal pochvalu a šel plavat znova. Do vody s různou úspěšností chodili samozřejmě i ostatní caníci. Bylo téměř tropické vedro, na to, že bylo záři, plavky s sebou neměl nikdo a tak jsme kvůli těm našim miláčkům lezli do vody v kraťasech, trikách… Zkrátka byl to krásný pohled vidět, co všechno jsme schopní pro ty naše psiska udělat.

Nakonec musím poděkovat jako tradičně Jarce. Ona to vymyslela, ona se mnou všechno připravila, ona s Jardou závod vedla, prostě ona za to všechno může!!!!!!!!!!!!!!!!