cane corso Valentina a Beroan - chs Czech Velvet > Povídání aneb máme nové štěně

11.3.2007

I nedělní dopoledne patřilo cvičáku. Nejdřív si Valentinka vyrazila zatrénovat obedience. Že by jí to v poslední době šlo, to se opravdu říct nedá. Kdyby šlo o bláznění s pejsky, tak to by se zlákat nechala, nebo na vítání nově přichodších pejsků nebo lidí, to by byla kádr, ale poslušnost jí v poslední době moc neláká. Jo říkám to pořád páníčkovi, že pes je obrazem svého pána. To bývalo řečí, že Bíba je moje, že si nechá svou milovanou vychovanou Valentinku. Dneska mi začíná pokukovat po Bíbunce, padají tu návrhy, že by si spolu šli zacvičit a tak…Z Bíby se nám totiž nějakým zázrakem vyklubala holka šikovná cvičící. S jarem a odháráním jsem začala mít pocit, že bychom měli s výcvikem a poslušností začít něco dělat. Během hárání se vytratilo naše mistrovské přivolání a světe dív se, nějaký týden po hárání, vlastně dva, máme všechno zpátky. Včera jsme vyzkoušeli přivolání mezi štěndy, na procházkách s ním oslňuje neustále, no a dneska se předvedla na velikánskou jedničku s hvězdičkou. A to nejen s přivoláním. Naše přivolání je tak úžasné, že z dálky na ní musím křičet, aby brzdila, protože v tom fofru, v jakém se ke mně řítí, mě běžně o metr přeběhne a musí se vracet. Dneska přivolání fungovalo i v zápalu největší hry s Cedrikem (boxer, stejně starý) a to až z druhé strany cvičáku, kde bláznili. Tady vidíte, jakým ječákem panička přivolává, že to takovou dálku pronikne do Beroaniných oušek… Ale od začátku. Cvičili se obedience. Mně se nechtělo cvičit s Bíbou dneska nic, tak jsme si jen tak z hecu šli zacvičit obedience s ostatními. Celou sestavu vlastně poprvé. Obedience jsem pro Beroan neplánovala, vlastně jsem jí výcvik vůbec neplánovala, protože mít dva psy ve výcviku je pro nás hodně náročné s ohledem na všechny okolnosti. Takže z hecu, první cvik sedni ve skupině. Bíba vydržela celou dobu (cvičili podle jedniček, takže malá obtížnost, aby to zas nevyznělo, že máme doma výcvikovou přebornici), ale s tím, že stojím maximálně metr od ní. Opuštění paničkou, to je nás velký problém a běh na dlouhou trať. Proto se nás dlouho žádné nároďákové zkoušky týkat nebudou, protože dlouhodobé odložení musíme velmi intenzivně začít trénovat. Další cvik je odložení v leže, pro nás to samé jako sedni, Beroan leží a panička stojí metr od ní. Vydržela celou dobu jako ostatní. Třetí cvik, chůze u nohy (u nás s vodítkem pro jistotu, ale s piškotem v ruce zvládáme v pohodě i bez vodítka) po stanovené trase. Čtvrtý cvik odložení psa do lehu mezi dvěma kužely, páníček kužel obejde, obejde psa a vezme ho do sedu. Chvilku jsme bojovaly, ale nakonec když panička neobcházela kužel, ale jenom z metru Beroan, tak na potřetí si nechala Bíba obejít i zadek a cvik jsme dokončily. Pátý cvik byl vyslání do čtvertce vyhraženého kužely (3x3 m). Páníček Bíbu přidržel, panička dělala, že do čtvertce něco pokládá a pak Bíbu vyslala směrem do čtverce. Bíba vyrazila a když byla uprostřed, tak bylo přivolání, které přece máme, takže páníček jenom zíral, jak to Bíba uměla. Další cvik, šestý, je nesení aportovacího dřeva, či-li chůze se psem u nohy, po 10-ti metrech dostane povel nes a nese dalších (my) 10 m aportík v hubě, pak předá páníčkovi. Sice pro jistotu na vodítku, ale zvládly jsme to téměř profesionálně. Sedmý cvik přivolání, to nemusím popisovat, jak bylo perfektní. Bylo by teda, kdyby Bíba beze mě vydržela ležet a čekat. Takhle ji musel páníček přidržet a pak už to bylo zase nádherné. Osmý cvik je aport přes překážku, toho jsme se vzdaly. Nemusíme mít všechno hned. Devátý cvik, nastražte uši, je identifikace předmětu. Tohle už jsme párkrát trénovali a vůbec nám to nešlo. Tentokrát byla Beroan hvězda. Zase pro jistotu na vodítku, ale vyrazila k hromádce dřívek, očichala je v rychlosti, popadla ten napachovaný paničkou a radostně mi ho přinesla. Cestou ho samozřejmě začala rozkusovat (to moc profi není, vím), takže ho nakonec dostala k sešrotování. Poslední cvik je sedni, lehni ovládání na dálku, ale to my už nestihly, protože dorazil Cedrik s Terezkou a Bíba si šla hrát. Fotky z jejich hraní jsou ve fotogalerii. Nakonec se k jejich hře přidala docvičící Véva a kraťásek Nelson. A že bychom jeli domů????? To my zas ne. Ještě je povinná návštěva klubovny a Katky, páníček si dá pivčo a … úplně jsme zapomněli, že je na cvičáku Vítání jara se staffbulíky, či-li spousta stafíků, amstafíků a pitů na place a kolem. Do toho sluníčko jak na jaře, no trvalo nám to než jsme se donutili odjet. Holky si vyloudily nějaké ty piškoty, přivítaly kde koho, pak okoukly první závodníky na dráze a nakonec jsme se domů dostali. Ale moc se nám nechtělo. Doma holky padly a spaly. A nejenom ony, Cedrik prý doma téměř hybernoval.

10.3.2007

Jak už bývá tradicí, celý týden krásně a v sobotu na cvičáku zima jak …v zimě. Ale šílence ani déšť neodradí a tak jsme v 9 stáli opět před branou. Je velká radost dívat se ve zpětném zrcátku na ty naše holky, jak se na cvičák těší. Bíba se proběhla s pejsky, obzvlášť se jí líbila Sofinka v krásné teplákové soupravě a moc ráda prohání Sofinčina nového „bráchu“ Conyáška. Posledně na něj vyrazila tak zběsile, že se jí bál. Dneska už to byla fajn probíhačka. Pak jsme se poflakovali kolem a Véva cvičila s páníčkem a ostatními obedience. Když dorazila štěnda, tak si šel páníček hrát na výcvikáře (pssst moooc ho to baví a panička říká „ať radši buzeruje na place páníčky štěňátek než pak mě doma – chi chi), Véva se odložila k ostraze Dominika sedícího v kočáru a Bíba se střídavě dívala, střídavě zlobila Vévu (hele co mám, pojď mi to brát z huby, nelež, pojď budeme se honit, skočím na tebe, pokoušu ti krk, tak vstávej….) a průběžně si šla s paničkou se štěňátky zacvičit. Teda spíš chodit mezi pejsky, kolem nich a tak. Na sedni a lehni nás moc neužije. To si hrajeme vedle pejsků a během hry se k sedni a lehni také dostaneme. Zkrátím to, to nejlepší bylo na konci. To už Véva milovávala (a miluje dodnes, byť už je to velká holka) a Bíba je na tom stejně. Mluvím o pouštění štěňátek na závěr hodiny, společné bláznění. Dneska bylo přibližně 30 pejsků včetně našich holek a byla to moc krásná podívaná. Labradorští žluťáci se neznámo proč separovali a hráli si ve své skupince opodál, Vévu si zamiloval francouzský buldoček a vodní pejsek a naháněli si ji po place. Měla z toho velkou radost, má ráda, když je vůdce a všichni za ní běhají. Pak ji už nebavili, tak si vyhlédla tuším bíglíka a postupně oblezla všechny štěnda a větší pejsky, aby jim to nebylo líto. Bíba, ta šťastná z pohybu bere kohokoli. Netrvalo dlouho a objevil i ji francouzský buldoček, ale jeho hra byla jenom naskakovací, jiný cíl neměl. A naše Bíba to nechápala. Stála, nechala ho a jenom nevěřícně na mě koukala: paničko nevíš prosím Tě, co to dělá???? Nemůžeš mě ho zbavit??? Trvalo jí to dost dlouho než pochopila, že se psa musí zbavit sama. Zablafala na něj, pes si dal říct, ale vzápětí byl zpátky a v té chvíli už ho Bíba hnala loukou. Trvalo to, ale došlo jí, že nemusí být jenom za trdlo. Bíba má ode mě dneska velikánskou pomyslnou jedničku. Byť díky všem peripetiím od listopadu s Dominikem, necvičíme, netrénujeme, nehrajeme tak, jak bych si představovala, v návštěvě cvičáku a vůbec lítání s pejsky venku jsme měli díky sádrám a operacím Dominika velkou pauzu, tak přesto všechno, ta naše holčička černá malá, je moc šikovná. V době hárání mě vyděsila svou hluchotou a absolutní nesnahou přiběhnout na přivolání. Skončilo hárání a všechno je to zase zpátky. Přibíhá na první zavolání svého jména, na „ke mně“ někdy ani nestačí dojít. Prostě slyší své jméno a nic neřeší a letí. Pořád ještě čekám na tu pravou pubertu, na to neposlouchání, ale zatím to tu prostě není. Zatím poslouchá tak, že s Vévou v tomhle věku jsme neměli ani tušení, že to tak jde. Dokonce při hře se štěňátky se běhá „nahlásit“. Nevím jestli zkontrolovat stav piškotů v mé kapse nebo jen tak bezdůvodně, ale zkrátka i uprostřed velké hry na druhém konci cvičáku se z ničeho nic sebere a přiběhne za mnou, já jí samo nějakou mlsku dám a ona si odběhne zase hrát. Takže dneska si holky naše obě užily myslím hraní s pejsky do sytosti. Když jsme přijeli domů, tak padly vedle sebe do pelíšku a spaly celé odpoledne. Bíba se v té psí smečce chovala jako Véva, žádné startování na nikoho, žádné podřizování si někoho, prostě honička, tahání o klacík, bláznění a bláznění. Véva je dokonce takový truhlík, že jsem ji v jedné chvíli viděla na konci cvičáku stojící a na ní viseli asi tři štěňata, vzadu se snažil do těch výšek vyskočit buldoček, za lalok na krku visel bíglík a za kůži na boku se držel nějaký jiný pejsek. Ona stojí, když ji to přestane bavit, tak je setřese, poskočí, udělá na ně cukrblik, že se jde běhat a už letí. Čím je starší, tím v ní nějak víc sílí ten vítací pud. Dneska už dostala několikrát vyhubováno. Na place se objeví někdo nový, cizí. A Valentina ho běží přivítat. Přes celý plac, vrtí se přitom celá a má neskutečnou radost, že může někoho přivítat. Třikrát na ni dokonce zavolám, aby se vrátila. To vítání je pro ni strašně silné.

Mimochodem rychlost holek při přivolání je vidět na některých posledních fotkách. Letí Bíba a v závěsu za ní Valentina. To nehoní Véva Bíbu, ale panička zavolala „ke mně“, někdy doběhne Bíba a Véva milostivě půl minuty po ní. Championka jedna pracovní.

8.3.2007

V neděli zmítáni chřipkou jsme oslavili Beroaniny první narozeniny. Před dvěma týdny oslavila 4. narozeniny Valentinka. Takže s dárky to dopadlo jak jinak, než že v den Valentinčiných narozek dostaly dárky obě a v den Beroaniných taktéž. Pytel psích mlsků, velikou pochoutku – sušené hrtany – k tomu, no a hračky. Ve druhé dávce hraček byl plyšový triangl, který má velký úspěch. Valentince se kupříkladu tak líbí, že kvůli němu dokáže seřvat i Bíbu. Tak důrazně, že Bíba vykuleně leží v pelíšku a přemýšlí co to provedla, že je Véva na ni tak hnusná. Za ten rok zvládla Bíba ve zdraví vyrůst do výšky, šířku budeme ještě dva roky dohánět, naučila se poslouchat – to pravé poslouchání nám taky bude ještě trvat. Naučila se vycházet úžasně s Valentinkou. Omotala si kolem pacičky celou bližší i vzdálenější rodinu. Musím se hodně zapírat, když ji hubuju a ona na mě zírá těma caníkovskýma kukadlama, abych ji nešla spíš pomuchlat než hubovat. Bíba je jiná než Véva. Je submisivní, i když možná zatím…. Vyrůstá přeci jen pod dominantní fenou, takže nástup její puberty bude opožděn, možná i některé jiné projevy. Uvidíme. Zatím neexistuje výchovný problém. Během hárání se vytratilo přivolání, ale od té doby co dohárala jsme zatím neměli ani na cvičáku ani na procházkách žádný problém. Na poslední procházce dokonce na „ke mně“ reagovala mnohem rychleji než Valentinka. A to naše procházka byla kolem rybníka plného rybářů, lidí na procházce, kolařů. Je bohužel pravda, že díky situaci, která nás od konce loňského roku provázela (úmrtí mého tatínka, Dominikovo komplikovaná operace nohy, operace třísla v únoru 2007 – to jsou jen ty nejsmutnější události, popisem všech strastí bych tu strávila hodiny), cítím vůči Bíbině výchově velké černé svědomí. Dominik ležel doma skoro dva měsíce se sádrou a pokud dojde na výběr Dominik x Beroanino cvičení, tak je jasné jak to dopadlo. Ale kupodivu zatím nepozoruji na Beroan žádné „zanedbání“, tedy možná jsme mohly už trénovat na nějaké zkoušky, ale nemusíme být všude první nebo u všeho. Teď fungujeme výchovně-výcvikově téměř normálně. Ale bohužel zase jen na čas, protože Dominika čeká další operace nožičky. Na štěstí na jaře, takže snad budeme moct ležet se sádrou na zahradě a vše propojit, což v zimě moc nešlo. V současné době trénujeme odložení („lehni“ a „zůstaň“), chůzi u nohy bez vodítka a aportík, který nám nejde téměř vůbec. Beroan se tváří, že neví co po ní chci. Jinak si stále hodně hrajeme, přetahujeme se o věci. Doma jsme téměř bez problémů vysvětlili, že ze stolu se nejí, do misky se smí až na povolení od paničky, tohle si brát nesmím, ze dveří se nemá cenu řítit, stejně mě panička vrátí a půjdu až poslední. Každou sobotu a neděli nás najdete na cvičáku. Valentina trénuje obedience (www.obedience.cz) a Bíba začne pomalounku konečně něco dělat. Třeba chodit na vodítku. To opravdu nerada. Takže je na čase, aby panička přitvrdila a vysvětlila to o tom tahání a přetahování. Protože ty šikovné ségry, co jsem tu o nich psala kdysi na začátku, tak ty jsou čím dál šikovnější. Jedna se chystá hned na jaře na první zkoušky a druhá, ta má krásné přivolání a paničku poslechne na slovo. A třetí ségra se čtvrtou, ty chodí na jeden cvičák společně a prý jim to také moc jde. Tak jenom doufám, že také pošlou fotky, abychom všichni viděli, jak jsou k té šikovnosti ještě krásné.

9.2.2007
Bíba už týden hárá. Definitivně. Konečně. K mé velké radosti. Poprvé začala hárat v listopadu a během jednoho dne to ustalo. Další dva měsíce jsem ji nervozně kontrolovala. Od začátku února tedy háráme. Máme doma řádnou psí slečnu. Hárání Beroan nerozhodilo tak, jako kdysi Valentinku, ta z toho byla vykulená, zmatená, jiná. Třeba nechtěla žrát. Beroan dlabe stále stejně. Jenom má k tomu chutě. Pořád ji někde vidím něco loudit. Na Dominikovi rohlík. Na páníčkovi psí bonbonky. Na mě uzené prasečí ouško. Na Valentince její rohlík. A nejslabší článek? No Valentinka. Ta jí většinou rohlík nechá!!!!!! Ve čtvrtek jí dokonce čumákem odstrčila i to své prasečí ouško. Jo naše Valentinka. Ta sice nehárá, ale má pro změnu falešnou březost. Takže se o Beroan pečlivě stará. Neustále ji myje, ouška, čelo, čumáček, oči, tlamičku, pacičky atd.. Celou. A Bíba si lehne na záda a nechá se. Vychutnává si to. Pořád někde leží navalené na sobě. Nebo s promotanýma pacičkama. Leží, žerou nebo chodí a loudí. O lítání venku nijak zvlášť nestojí. Ale když už se ven jde, tak to řádí. Teda spíš Bíba, Véva jak si myslí, že čeká štěňátka, tak je na sebe opatrná. Zrychlí pouze, když chce Beroan utéct. Což se jí těžko daří. Beroan není na zahradě pes, ale drak. Šílený drak. Bez sebekontroly. Vyfotit se to nedá, tak rychlý žádný foťák na světě není.
Poslušnost je teď u Bíby veeeelmi slabá. Od té doby co začala hárat mám pocit, že nám ohluchla. Doma nebo na zahradě je to samozřejmě o.k., to přibíhá na první zavolání (pokud neprovokuje háravka přes plot sousedovic bulíka), stačí lehký náznak a Bíba reaguje. Ovšem na ulici, tam se stala velká změna. Normálně vyjdeme z domu, já otevřu kufr a Véva a za ní Bíba naskočí. Teď naskočí Véva a Bíba si poskočí a odběhne přes silnici (nejezdí tu moc aut, ale když už jede, tak se z kopce každý řítí šílenou rychlostí) očichat si sloupek, na který čurají všichni pejsci z vesnice. Jde tam přece napsat, že by nebyla proti.... Já zavolám, nic. Zavolám znova, nic. Rozhlížím se, z které strany se vyřítí auto, Bíba si zatím jde po stopě pejsků směrem z kopce. Zavolám znova, koukne na mě, já ji začnu chválit a lákat. Radostně se za mnou rozeběhne. Oddechnu si. Vtom se zastaví uprostřed silnice a stojí a kouká. Asi přemýšlí. Jenže v dohledu nikdo. Pak záblesk a trysk za paničkou. Bože, kdo na tohle má mít nervy?????? Venku jsem ji tedy přestala pouštět na volno, dokud nedoháráme. Na zahradě jsme začaly spolu cvičit. Přivolání. Sedni. Lehni. Odložení. Čekej. Stůj. Aport. Všechno stále pomaloučku polehoučku, většinou hrou. Přivolání tedy s předpisovým předsednutím. O aport se přetahujeme, čert vem budoucí překusování a předpisové aporty, pro mě je důležité, že pro aportík vyrazí s ohromným nadšením a donese mi ho do ruky. Pak se potaháme, zvítězí a nemůžu se jí zbavit. Aportík by mohla nosit hodiny a hodiny. Začaly jsme trénovat chůzi na volno u nohy. S piškotem v ruce to jde Beroan na jedničku. Bez piškotu to nechci zjišťovat, chci si nechat iluze. Doma odkoukává Bíba od Valentinky. Valentinka mě pořád překvapuje svou empatií k Dominikovi (nebo spíš k odměně, která pak následuje), svou inteligencí, svou lehkostí, se kterou se učí nové a nové věci. Vlastně ve chvíli, kdy jsem se s kariérou Vévy jako canisterapeutického pejska rozloučila, se z ní stal nějak samovolně asistenční pejsek. Rozsvěcuje světla, zhasíná, otevírá dveře na obě strany, donáší předměty, podává věci do ruky, včera jsem jí ukazovala, jak se stahují ponožky a dneska stačilo drobné připomenutí a ona to dělá!!!!!!!!! No a všechno tohle Beroan odkoukává. Nechtěla podávat věci, nechápala, proč má podat něco "zvláštního" (kapesník, hřeben, botu) a dneska nemá problém. Sice na mě hodí pohled: fakt paničko, tohle??????, ale přinese. No a vztah Bíby k Dominikovi? Musím sebekriticky přiznat, že možná k němu tíhne momentálně víc než Valentinka. Ale tím štěněcím způsobem, takže možná ve finále to bude jinak. Nevím. Ale když je spolu pozoruju, jak si hrají, Dominik jí povídá, ona mu leží v klíně na nožičce s ortézou,jak do ní Dominik ťuká hračkami, no možná se k nějakým Helpesovým zkouškám časem ještě vypravíme. Možná o nás neslyšeli naposledy. Ale třeba ne, třeba si budu tu souhru dítě-pes užívat jenom s velkou radostí v soukromí, doma.

Ještě jedno drobné doplnění. V "zajímavostech a chytrostech" je nová rubrika, obrázkový standard. Je určen všem, kteří by rádi zjistili, jak má CC vypadat. Je to smutný pohled, když člověk vyrazí na výstavu a v kruhu CC vidí tolik různých druhů pejsků a jako CC vypadá málokterý. To nemluvě o tom, když potkáváme různě pejsky, u kterých jen podle kupírovaného ocásku vytuším, že by se mělo jednat o CC. Zkrátka, standard v názorných obrázcích pro všechny milovníky plemene je Vám k dispozici. Zatím bez komentáře, na kterém se snažím pracovat, ale věřím, že ti kteří by rádi pochopili, co na CC je správné a co už nikoli, při prozkoumání obrázků zcela jistě pochopí........ Nemyslím tím, že bychom své nedonalé pejsky měli mít méně rádi, žádný pes není zcela dokonalý, ale zamyslet se alespoň nad tím. CC mají spousty kritiků, ale hrozné je, že málokterý kritik ví, co vlastně kritizuje.

3.2.2007
Události posledních dní dokazují, že se k nám přiblížilo radostné období. Radostné, veselé, úsměvné, směšné. Pro všechny kolem. Pro mě ne, já ten bordel musím totiž uklízet. Začalo to pátkem. Byly prázdniny a tak panička vyhlásila, že si konečně přispíme. Ráno, v hodinu téměř podobnou té příšerné ranní, ve kterou normálně vstáváme, mě probudily podivné zvuky. Pamatuji si je velmi dobře z dob Valentinčiných štěněcích let. Chvilku jsem si říkala, že se mi to zdá. Pak že to přestane. Ani jedno nebyla pravda. Takže mě čekala cesta dolů. První nález byl v pelíšku vedle schodů. Jeden stvol draceny. Mé 15 let pěstované draceny. Opečovávané. Ohromné. Nádherné. Na velkem pelíšku v Bíbiných packách ležely další dvě větve. Rozcupované na kousky, teda ta dřevnatá část, listy žvýkala. Pod sebou měla na kousíčky rozkousanou Dominikovo konev. A vedle toho všeho důvod, proč to všechno dělala. Vyzvracenou hromádku. Žaludek si totiž potřebovala vyčistit holčička naše. Mrcha jedna.

To bylo ráno. Pak byl chvilku klid. To totiž spala. Po obědě jsme šly na loužičku na zahradu, holky si poletovaly kolem mě. V jedné chvíli se Bíba začuchala a zjistila, že nás s Vévou má asi metr před sebou. Takže vyrazila, abychom ji tam náhodou nezapomněly. Bohužel moje koleno a já jsme jí stály v cestě, když už tak byla rozeběhlá. Zkrátím to. Ustála jsem to díky sloupku, na který jsem dopadla. Ovšem koleno je na tom trochu hůř, neohýbá se ještě dneska.
Třetí karambol nastal odpoledne. Hráli jsme si v pokojíku s Dominikem. Dominik je po operaci kotníku, má odštíplý kousek pánve a vyztužený tím kotník, bylo to prošpikované dráty, sádru měl dva měsíce a je to asi dva dny co mu ji sundali. Takže sedí, ortézku jsme sundali, že budeme nožičku cvičit. Dominik přitom svírá od Ježíška terénní velké policejní auto. Jde za námi Bíba a zakopne. A padá. Na auto. Auto na Dominika. Kam jinam než na Dominikovo operovanou nožičku. Dominik řve. Já řvu na Bíbu. Bíba kouká na mě. Bíba kouká na Dominika. Přemýšlí. Nebo to tak vypadá. Pak padne Dominikovi do klína, hlavičkou, a začne se s ním mazlit. Dominik taky chvilku přemýšlí. Pak ji něžně začne hladit. Po pěti minutách už musí mít nožičky dřevěné a zašeptá: Bíbo auuuuuu a odstrčí ji. Bíba vyskočí a jde se navalit na Valentinku.
Další velký problém je společné venčení, společné procházky. Z Beroan se venku stává dračice. Měli bychom bydlet někde v horách, v lese, zkrátka na samotě, protože je od nás slyšet neustálý můj řev, jak na Bíbu řvu: nelítej, neskákej, kam se řítíš, pozoooor strom, nečíhej na tu Vévu, nech ji na pokoji, neskákej na ni... Vypustím je totiž z domu a Bíba se letí vyčurat. Vyčurá tak 1/5 toho co potřebuje a už se řítí na Vévu. Přitom stále čurá!!!!! Véva nemá šanci potřebu vykonat, protože ten malý černý ďábel je jí stále v patách, buď na ni číhá nebo skáče nebo přepadává ze zálohy.
Dnešní sobotní ráno patřilo opět cvičáku. Valentinka s páníčkem trénují s naší cvičící tlupou obedience. My s Beroan děláme společnost Dominikovi. A obcházíme lidi. Lidi, kteří Bíbu hladí, odměňují, pohrají si s ní třeba s míčkem. Bíba totiž není Véva. Véva, která obleze každého kdo na plac vleze. Přivítá. A zjistí, co má v kapse. I když v poslední době mám pocit, že už se od Valentinky zkazila. A začíná lidi taky rozdělovat na ty, co mají v kapse piškot a na ty, ke kterým se lísat je zbytečné, protože piškot nemají. No a sem tam si s Valentinkou a páníčkem a ostatními zacvičíme. Zvládneme sedni za pochodu, lehni za pochodu. Ovšem v naší upravené štěňátkovsko-závislácké verzi, tj. paničko buď u mě nebo půjdu za tebou ..... Pak si s ostatními vezmu klacík k napachování. Aby si Bíba začuchala a našla ten správný z hromádky ostatních. Jdeme až poslední. Protože sice bezvadně označí ten napachovaný, poponese mi ho, ale okamžitě se vrátí k hromádce a než k ní doběhnu, tak stačí tři klacíky sešrotovat na třísky.
Odpoledne už je zajímavé jenom tím, jak mi holky pomáhají věšet prádlo. Valentina ví, že nemají lítat. Tak se drží u mě. Bíba chce lítat. Tak provokuje Valentinku. Valentinka je poslušná a kašle na ní. Takže když nezafunguje nic, náš černý rarášek odhopká kamsi do zahrady. Najednou slyším známé křupnutí. A rarach letí zahradou, sype na sebe hlínu z velkého plastového květináče, který se nějak při podzimním úklidu pozapomněl na zahradě. Tvoje chyba paničko!!!! Hopká s květináčem, ve kterém má vraženou hlavu, kolem Vévy. Véva ví, že tohle se nesmí, protože za to mockrát dostala a tak ji ignoruje! Že by se chytila panička???? Panička ji taky ignoruje. Co by Bíba vyzkoušela??? No ano, něco paničku probere! Kousky rozkousaného květináče, který pocívačka Bíba začne žrát. Takže vyzkoušíme přivolání. Tudle nudle, ty bys mi to vzalaaa, nejdu, nejdu, hoň si mě.... Nehoníš??? Fakt ne? Ke mně????? To znám?? Máš piškot??? Tak co bude lepší???? Dobrá, zahodím květináč a doufám, že mi ten piškot dáš?????
Na závěr jenom jedno ponaučení. Nikdy, nikdy, nikdy nechvalte dne před večerem. Ve středu jsem Lence psala, když si stěžovala na svou fenku jak doma všechno ničí, že Véva sice byla všehoničitel, ale Bíbunka, to je zlatíčko, ta si všímá jen svých hraček.... To bylo ve středu. Ve čtvrtek jsem Jarce, chovatelce od které Bíbu máme, popisovala jak je Beroan šikovná, co všechno umí, jak je učenlivá, snaživá atd. Napsala jsem doslova: je úžasná, úžasná, úžasná! Tak proto nechvalte dne před večerem!!!!!!!!!!!!
Mimochodem, zítra slaví Beroan 11-ti měsíční skoronarozky.

27.1.2007 Málem bych zapomněla zmínit Bíbu a její první setkání se sněhem. Když nadadl úplně poprvé, takový ten centrimetrový poprašek, tak z něj byla řádně vykulená a krásně si přemýšlela, co ji to do těch tlapiček studí. Pak do snížku hrdinně vyrazila, ale odmítla do něj čurat!!! Když večer zjistila, že to z té země nezmizelo a že už je to opravdu akutní, tak tedy to po přemlouvání zkusila. Když napadly tentokrát ty velké závěje sněhu, tak to byla naopak velká sranda! Pro jistotu poprvé vyrazila bez Valentinky a bylo z toho velké skákání a bláznění. No ale s Valentinkou je to přece jenom mnohem lepší. Největší zábavu jim udělala navátá hromada sněhu táhnoucí se prostředkem dvora. Běhaly každá z jedné strany a na konci na sebe bafaly. Závěj je dlouhá přes 20 m a když se na ni teď podívám, tak přesně po metru je v ní vždycky dolík. To od toho, jak Bíba z druhé strany čouhala na Vévu (a provokovala) a do té závěje si pokládala hlavu.

Bíba a poslušnost - přivolání bez problémů. Na poprvé. Dokonce se "ke mně" už bojím používat, protože jakmile to venku klouže, tak na to Bíba reaguje tak rychle, že by se přerazila! Přibíhá ke mně takovou rychlostí, že nechápu, jak to nakonec zabrzdí. A předpisově předsedne. Nechápu, kde se to naučila. Protože já ji nikdy sedat neučila. Stačilo mi, když doběhla, nechala se pohladit, odměnit a počkala na pokyn k odběhnutí. No a během zimy se nám nějak samovolně objevilo i předpisové předsednutí. Tak uvidíme, jestli nám to takhle vydrží. Aportérka je Beroan přímo vášnivá, což je zřejmě důsledek našeho častého hraní si s aportíky od prvních dní. Mám z toho radost, protože neznajíc jednoduché triky na nácvik aportíků ve štěněcím věku u Valentinky, bojovali jsme s aportem velmi dlouho. Měla dokonce období, kdy ji vyloženě nudil a nějaký čas to vypadalo, že když si to páníček zahodil, tak ať si pro to dojde. Už se těším na jaro, jak mi to Beroan předvede i na cvičáku, mezi spoustou pejsků. Že to naše "hraní si", bude mít důsledek, vychovanou caničku!
Jinak je Beroan samozřejmě pořád ještě velmi hravé štěňátko. Úžasně mazlivá, milující všechny doma, všechny známé, všechny kamarády, lidi na cvičáku, které zná. K cizím lidem se chová celkem odtažitě, tzn. že nevyhledává mazlení od nich (na rozdíl od Valentiny, která je posedlá, kontaktní canička). Beroan je spokojená se svou smečkou a cizí lidi bere na milost až po nějaké době, když panička jinak nedá. No a pak je ale jako Valentinka. Takže ve finále je člověk zavalen dvěma obludami, které vyžadují hlazení, odměňování .....
Stopy nám zavál sníh, takže občas vyzkoušíme pachovky z Obedience i na Bíbu. Marně. Zatím to nechápe. Nechápe ani Vévino zanícení pro hledání paničkou na cvičáku úmyslně ztracených věcí (nejčastěji kapesník, na klíče jsme zatím nedorostli). Před Valentinkou už nevím jak nenápadně předmět upustit, hlídá si mě jak ostříž, protože ví, že za nalezený předmět bude odměna.
Jinak pilujeme s Bíbunkou zůstaň, čekej a stůj. To jsou pro naši závislačku dost náročné povely. Ona chce být totiž s paničkou.

13.1.2007
O Obedience jsem poprvé slyšela před nějakým časem, ale jen matně. Že je to nějaký psí sport. Loni v červnu o obedience začala mluvit Kristýnka a já začala pátrat. Naposílaly jsme si navzájem co jsme kde našly a začaly o tomto sportu uvažovat. Kristýnina fenka má zdravotní problémy a její sen o IPU se stafíčkem se začal pomalinkou rozplývat, my necvičíc s Vévou obrany jsme v tu dobu měli skoro dozkouškováno (na stopařské speciály to asi nikdy nebude) a další možnosti nebyly, navíc Valentince budou 4 roky a jak to tak u molossů bývá, tak vrcholově aktivní nebývají věčně, a obedience vypadaly jako úžasná alternativa. Na cvičáku jsme zbláznili tu naši výcvikovou partu, tedy páníčky Martinu, Jirku a Lukáše, nadchli naši skvělou výcvikářku a objevili agilitovou Pavlu od borderek, která hoří pro obedience již dávno. A tak to začalo. Dali jsem dohromady zhruba přeložený zkušební řád a sem tam si zkusili zacvičit. Od podzimu cvičíme víceméně pravidelně. Někdy uprostřed podzimu padl nápad, zoficielnět obedience v ČR jako další alternativu k již známým psím sportům. A tak začalo plánování, rozhodování.. A u něj by možná ještě dlouho zůstalo nebýt toho, že vyšel v Psích sportech článek o obedience. Ten spustil vlnu nadšení a na Mém psovi se objevil chat, kde se ozvývali lidé, kteří by to chtěli zkusit. No a já tam napsala. Že cvičíme, máme nějaké plány atd. A domů mi dorazilo spousta meilíků lidí, kteří ví o co jde a chtějí to zkusit a lidí, kteří o tom jen četli a chtějí to také zkusit. A začala sháňka po zkušebním řádu. Před časem začal Jirka zkušebák překládat a nyní je již na světě. Je to přeložený rakouský zkušební řád, který až na malilinké odchylky odpovídá zkušebnímu řádu švýcarskému. Každá země má totiž zkušební řád svůj vlastní, třeba polský je trošku jiný než rakouský atd. My zatím jedeme podle tohoho "našeho" překladu, zatím jako "začátečníci", dál jsou v řádu další 3 skupiny, ta trojková je ta, o níž píší Psí sporty a podle níž se cvičilo na Světovce v Poznani. No a dál? Od čtvrtka jsou na světě webové stránky díky nejšikovnější Pavle - www.obedience.cz, zatím bez spousty informací, které se tam budou průběžně objevovat.

prosinec 2006
Blíží se konec roku a protože Dominik je po plánované operaci rozřezán a zasádrován, je veškrerý čas věnován jemu, bylo by asi na místě alespoň pár větami shrnout ten náš rok 2006. Protože jsou tohle stránky našich psích holek, shrnu rok z hlediska našich caniček. Valentinka je pořád naší domácí hvězdou číslo 1. Stala se první caničkou s pracovním šampionátem. Přijala krásně naši malou Beroan. Skvěle a stále lépe se chová k Dominikovi. Poslední měsic nebyl pro nás příliš veselý a tak máme obě pesice lehce zanedbané. Valentinka si našla zábavu sama. Dobrovolně, sama od sebe, začala donášet Dominikovi hračky. Dominik přestože udělal velký pokrok, tak občas některé hračky od sebe odhazuje. Navíc v poslední době, kdy se nemůže pohybovat a sedí na jednom místě s hromadou hraček kolem sebe. Valentina spí a jakmile letí místností hračka, tak okamžitě vyletí a hračku sebere a Dominikovi donese. Nutno podotknout, že se přitom postará ale především o to, abych ji viděla. Když jsme ji kdysi učili podávat věci, tak odměnou za podání, přinesení, byl piškot. Další bohužel je to, že naše žravka má někdy neovladatelnou chuť na zmiňovaný piškot, takže to vymyslela tak, že hračku ukradne a mně nebo Dominikovi ji "jako" přinese a čeká odměnu. Dneska to přivedla téměř k dokonalosti. Zahozenou hračku nenosila Dominikovi ani mně, ale přímo do kuchyně před pytlík piškotů...... Takže Véva, Véva-pracák, Véva-vychovatelka, Véva-nosička. K tomu nám samozřejmě zůstala mazlinkou, žravkou, závislačkou. Na druhé straně je ostrou hlídačkou Dominika, nás a především Beroan!
Beroan. Beroan k nám přišla plánovaně dlouho dopředu. Odkud bude bylo plánováno dlouho předem, ale jasné to bylo ve chvíli, kdy do republiky dorazil její italský taťka a u budoucí maminky Sáry se zabydlel (chs Bohemia Corso, www.canecorso.cz). Pes s rodokmenem, ze kterého se znalci zachvějí kolena. A to i znalci ze země původu. Pes, který v českém caníkovském rybníčku vzbudil tolik emocí, že se jim lze jenom smát. Přestože ho na živo vidělo jenom málo lidí, názor na to jaký je, vám rádo poví několikanásobně víc "odborníků". Maminka Sára je úžasné stvoření, které (přestože ušaté) získalo tolik titulů, že se to české feně hned tak nepodaří. Přesto všechno měla být Beroan hlavně holčičkou, kterou si zamilujeme a která naši smečku doplní. Měla být fenečkou od lidí, kterých si nesmírně vážíme a které máme sakramentsky rádi. A jaká Bíba je? No naše přece! Mazlivá, absolutně závislá, taky žravá, hodně hravá, z počátku nejistá, dneska s caníkovskou povahou - lísám se jen k těm, které znám nebo si vyberu! Miluje neskutečnou láskou celou rodinu, možná i ještě trošku víc než Valentina, čemuž se dá stěží věřit...... A jaká je jinak? Zkrátka naše.
Plány do příštího roku nemáme vůbec žádné. Události posledních dvou měsíců nás naučili, že život se může změnit během několika málo minut, že všechny ty důležitosti, na kterých nám strašlivě záleží, tak ty během těch pár minut se stanou tak malichernými.... Jediným přáním pro příští rok je, abychom byli všichni zdraví a v tom zdraví se tu za rok zase sešli. To samé přejeme i Vám!

7.12.2006 Beroan oslavila malé, 9-ti měsíční narozeniny. Váží 35,7 kg. Čert nám ji neodnesl, ale možná jenom proto, že jsme ji doma pečlivě hlídali. Letos jsme útok Mikuláše s čerty museli odvolat, protože máme po operaci rozřezané dítě, takže se nám nechtělo přidávat mu k fyzické bolesti ještě trauma z čerta! A Beroan by vyhrožování čertem stejně nepochopila! Valentinka hárá, takže kromě běhání kolem Dominika, chodím ještě venčit Valentinku. Dělám jí na zahradě bodyguarda, protože se nám nastěhovali noví sousedé s pejskem a plot z jejich strany má již léta spousty děr.... No a hádejte, kam chodí Véva na loužičku??? No právě k tomu plotu, aby mu ukázala, kde ji má hledat!!!!!!!! Pejsek je bulteriér, moooc krásný, ale propagátorem nové rasy rozhodně být nechci. Beroan je z Valentinčina hárání zcela na větvi, venku běhá s čumákem vraženým v zemi a nemůže to nějak pochopit!!!!!!!!! Tím naše zážitky posledních dní končí. Dominik bude mít sádru na nožičce celý měsíc, takže s ohledem na hárání Vévy, předpokládané pokračování Bíbina hárání, si umíte představit, jaké radosti a dobrodružství nás v nejbližších týdnech čekají...

25.11.2006 Beroan váží 35,2 kg

19.11.2006
Na neděli jsme naplánovali otrkávací návštěvu Mezinárodní výstavy psů v Letňanech. Dominik ráno vstal se skoro 39 stupni horečky a tak na výstavu byla vyslána panička s Beroan. Páníček a Valentinka hlídali a opečovávali maroda doma. Beroan ještě nikdy nebyla bez podpory celé smečky na takovéhle velké "akci". Bez Valentinky! V autě (kufru) se Beroan zprvu zvědavě rozhlíží, ale v mlze se toho nedalo moc ukoukat, tak zalehne a celou cestu prospí. Jak si to vychutnávám! Valentina si v autě ještě nikdy za svých 3,5 roku nelehla! Na parkoviště jsme dorazili krátce před začátkem, či-li v době největšího mumraje. Beroan se na to z kufru zděšeně dívala, pak na mě, jestli opravdu myslím vážně, že tam jdeme. Po několika vteřinách zaváhání vyrazila se mnou do davu. Na výstavě jsme nebyli pořádně dlouho, vlastně Beroan byla v takové ohromné hale plné psů vůbec poprvé (výstavy, které navštívila byly všechny venku a v srpnu jsme byly spolu v kladenské malé sportovní hale na krajské výstavě, takže srovnat se to rozhodně nedá) a tak jsem byla moc zvědavá, jak se naše malá plašanka bude chovat. Je jiná než všechny vítající Valentinka. A byla jsem mile překvapená. Ocásek sice zůstal většinu času pevně na zadečku (zvedl se až v restauraci, kde si s Rufíkem vedle stolu moc chtěli hrát), ale k lidem i páníčkům se chovala hodně vstřícně, nejradši měla páníčky s plnými kapsami mlsků! Ty objevuje stejně bravurně jako Valentinka, neomylně najde člověka, který v kapse piškotky má ukryté. Na výstavu jsme přijely především proto, aby si Beroan přivykla chaosu a atmosféře, aby věděla, že na takové výstavě je to celkem fajn, jsou tu hodní lidé a přátelští psi. To si myslela naivní panička. Panička, která žije v domnění, že své psy každý vychovává, jako se o to snaží ona s páníčkem. První cesta kolem kruhu vyvedla paničku rychle z omylu. Beroan na krátkém vodítku u nohy paničky, od kruhu se náhle vyřítivší pes od Georgů a bylo rázem po všem paniččině snažení. Milý nevychovanec vyrazil a zaťal naší Bíbunu do čumáčku. Štěně procházející kolem něj dobře 1 metr!!! Že jí čumáček procvakl jsem si bohužel všimla až za hodnou dobu! Milého pejska jsem viděla startovat ještě několikrát, už ne na štěně, takže jediný krvavý šrám měla naše Bíba. Nechci komentovat chování psa a jeho paničky. To že pes vystartuje na štěně, navíc fenečku, jednoznačně vypovídá samo! Dle mého názoru nemá takový pes na výstavě co dělat, měl by sedět doma se svou paničku a měli by spolu trénovat a trénovat, aby se oba uměli chovat ve společnosti lidí a pejsků. Nutno říct, že došlo ještě k jednomu výstupu přímo v kruhu, kde si síly chtěli změřit dva pejskové a jeden z nich se otočil i proti vlastní paničce. Proč nebyli z kruhu vykázáni, to nechápu! Takže můj dojem z výstavy byl jasný hned na začátku, nevychovaný pes a panička, která si neví rady s jeho výchovou. Nebo ví, ale nečiní! Beroan se pak naštěstí hned potkala s dalšími pejsky, Ebinkou, Geezerem a dalšími cizími, kteří se chovali správně přátelsky, tak jak se normální pes, normálně vychovaný chová, takže pomaličku se začala vzpamatovávat, dostalo se jí jako odškodnění několika odměn a no a pak při procházení halami a hledání obojku Bíbě a dárku Valentince se Bíba vzpamatovala a hledala zase pejsky ke hře. Jediné místo, kde byla Beroan opravdu nesvá, nervozni a nelíbilo se ji, byla hala pro agility, je to celkem malý prostor, tma, veliká zima a hlavně všichni ti pejskové štěkají. Neustále. To bylo hodně nepříjemné i mně, takže jsme tam dlouho nevydržely. Nakonec tedy snad závěr dobrý, ale panička se cítí rozhozeně ještě teď večer, nechápajíc proč někdo leze na výstavu s nevychovancem obtěžujícím, ubližujícím ostatním. V každém případě já jsem z Beroanina chování měla velkou radost, naprosto předčila mé očekávání. V 8,5 měsících, poprvé na takovéhle ohromné akci, poprvé ve velké hale, po nepříjemné bolestivé zkušenosti s nevychovaným pejskem a chovala se jako "profík", pro které je tohle přece normálka. No a vzhledem k tomu, že to byla poslední výstava tohohle roku, tak pokračování bude až příští rok!

18.11.2006 Po dlouhé odmlce, kdy se v naší rodině semlelo tolik nepříjemných a tragických věcí, jsme se vypravili tohle sobotní dopoledne zase na cvičák. Beroana na uvítanou všem předvedla předpisovou chůzi na vodítku, bez tahání, skákání, vzpínání. Ode všech se dočkala velké pochvaly. K mému překvapení každého radostně přivítala a to v pořadí páníčkové a pak pejskové! No a pak už cvičila Valentinka a Bíba za ní jenom smutně koukala. V pauzách mezi cviky si mohla sice pohrát s Vévou i pejsky, ale to jí nestačilo, ona má přece dlouhý absťák!!!! Byla jak drak, jenom aby už ji panička konečně pustila. A když už se ta energie nedala zvládnout a abychom hlavně nerušili obedience cvičící Vévu a ostatní, tak jsem po víc jak 2 měsících vyrazila Bíbě našlápnout stopu. Bíba byla přivázaná u překážky a nervozně poskakovala, kdy už teda konečně může vyrazit. Stopa byla pro "začátek" dlouhá asi 25 m, pak lom doleva v pravém úhlu a po asi 20 m konec. Asi 15 minut po nášlapu jsme vyrazily. Bíba hodně nedočkavě. Na stopu jsem občas položila čtvrtku piškotku (nedoporučuje se, je suchý a dusí!, ale nic jiného jsem s sebou neměla). Takže Bíba na nášlapu nasála a vyrazila. Šla s nízkým nosem, ne oprava, letěla! po stopě, šla předpisově, takže jsem ji ani nebrzdila. K lomu letěla bez problémů, no a lom našla bez problémů a další trasu také!!!!! Než jsem se vzpamatovala ze šoku, tak byl konec stopy a na něm hromádka odměn!!! Ještě teď se vzpamatovávám z toho, jak stopu proletěla a bezchybně! No a když jsme se obloukem vracely kolem nášlapu, tak Bíba začichala a vyrazila po stopě. Tak jsem ji nechala. A tentokrát bez jakéhokoli piškotu proletěla stopu opět perfektně!!!!!!!! Vypadá to, že vychovávám budoucí stopařku!
Potom jsme se vrátily za Valentinkou a vyzkoušely některé jejich obediencové disciplíny, kdyby náhodu ze stopařky nebyla stopařka... Takže jsme trénovaly nesení aportíku na dráze dlouhé alespoň 10 m a jeho odevzdání paničce, vyčichání paničkou napachovaného klacíku mezi hromadou dalších bez pachu (to nám nešlo vůbec).
No a potom už si Bíba a Véva jenom hrály, lítalo se s pejskama a bláznilo, bojovalo o klacíky....
Nakonec dorazilo torzo štěňátek z kurzů pro začátečníky, ostatní štěnda z kurzů už to nevím proč vzdali (a to včetně party caníků), takže si Beroan jenom kratince pohrála s jednou lousianskou leopardí slečnou a jednou malinkou kokřičkou, okoukla z dálky labradory a jelo se domů.

30.10.2006 Beroan se blíží osmiměsíční narozky a váží 34 kg. Poslušnost zvládá stále ještě na jedničku, někdy až na jedničku s několika hvězdičkami, za což dostává vyhubováno, protože ta její neskutečná aktivita je někdy k nezadržení. Je jak pero z gauče. Je žhavá úplně do všeho, jenom aby se paničce zavděčila a ještě líp, hlavně když za to bude nějaká mňamka!!!!!!!!! Předhání se s Valentinkou, která bude "cvičit" lépe a rychleji. Valentina tuhle její hru nehraje, takže Beroan vedle ní poskakuje neustále jak jojo. Nejraději zasednou u vchodu do kuchyně a čekají na moje "sedni", okamžitě zasednou (Bíba mám pocit, že i tehdy nadskakuje, kdy už bude konečně další povel!!!), pak následuje lehni a Véva se te da po ma li li li nku po lo ží, zatímco Bíbuna ze sedni padne jak podťatá a třeští na mě oči, jestli vidím, jak to skvěle zvládá. Při následném "sedni" se vymrští do sedu, ale vydržet v něm, to je pro ni nadštěněcí úkol. Pak ještě podá paničce pac, aby už teda konečně ten piškotek vyndala...... Stejně horlivá je na aportík, míček, klacek, je to neskutečné štěně ......... Ale stále s ní ještě necvičím klasickým výcvikem, pořád si jenom takhle "hrajeme", necítím potřebu přešlapovat na cvičáku nedočkavě, abychom ihned v 10-ti měsících mohli složit první zkoušku.

15.10.2006
Výlet do Zooparku v Chomutově našima očima.
Už při víkendu s CC vzniklo rozhodnutí, že nám tři dny povídání nestačí, že se budeme brzy chtít zase vidět. A tak jsme se domluvili, že bychom mohli uskutečnit dlouho plánovaný výlet do lesoparku v Chomutově. No a včera nastal ten Den. Kolik se nás V 10 hodin ráno na parkovišti vlastně sešlo nevím, na společnou fotku totiž kvůli mlhavému počasí nedošlo a tak se společné foto udělalo až ve dvě odpoledne, kdy byla polovina lidí už na cestě domů, no zkrátka napočítala jsem 25 pejsků, určitě jsem na někoho zapomněla, takže počítám, že nás bylo ke 30 pejskům. Caníků byla většina, Puf (pidi-jezevčík) už vlastně skoro caník je taky, no a Adélka s Emou už s námi jezdí taky patřičně dlouho, tak je mezi caníky taky počítám (boxer a fr. buldoček). Počasí chvilku vypadalo, že nám ukáže, ale jen chvilku. Když jsme po 10. hodině vyrazili, začalo vykukovat sluníčko a hřálo a hřálo a po návratu na parkoviště po 3. hodině nám bylo všem řádné horko.
Lesopark, chcete-li Zoopark v Chomutově je krásný, rozlehlý, ve srovnání s pražskou Zoo vypadá "přírodněji", myslím, že lidem, ale i pejskům se tu moooc líbilo. Hlavně ta zvířátka, která se volně procházejí po cestičkách v ZOO....... Naše holky víc než zvířátka nadchnula provazová lávka nad "opičincem", hlavně Beroan mě překvapila, jak beze strachu kráčela ve velké výšce na vratké pohyblivé lávce, paničku pěkně za sebou!!!!!!!!! Valentina nezklamala a směle s páníčkem vyrazila za námi. Pak už se šlo z kopce, do kopce, občas kvůli Dominikovi byla technická pauza a nakonec jsme se šťastně docapali ke spodní bráně, prošli ven a tam čekalo překvapení. Se správou Zooparku bylo domluveno povolení k opékání buřtíků. A tak se udělal oheň a opékalo se a hlavně povídalo!!!! Aby nám buřtíky neublížily, tak nám Pavel (od Olina, Vévina bráchy) roznášel desinfekční slivovičku (náš páníček se konečně uvolil řídit cestou zpátky, takže po dlouuuuuhé době mohu potvrdit: slivovice byla opravdu dobrá!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!), někdy ke 2. hodině došlo konečně na foto, ale již bohužel prořídlých řad páníků no a pomaloučku jsme se vraceli zpátky. Na parkovišti následovalo rozloučení, hodinové loučení, protože se nám domů nikomu nechtělo. Jenomže na Moravu je to setsakra daleko a tak jsme moravským caníkům s páníky nakonec přece jen dovolili odjet. Bude se nám přes tu zimu po nich stýskat, teda mně osobně extra hooodně! Postupně jsme se, hodně nechtíc, rozloučili všichni. A jestli jsme domluvili další akci??? NO jasně že domluvili, dlouho bez sebe totiž nevydržíme!!!!!!!!!!!!!!
Když všichni odjeli, vyrazili jsme ke Kamencovému jezeru. Když už jsme tady, když už jsem o něm na internetu četla samá superlativa, tak ať to vidíme. Tu romantiku, tu krásu! No viděli jsme. Ale ne romantiku. První šok byl, že Kamencové jezero je obehnáno plotem. Když už jsme ho objeli ze všech možných stran, tak jsme zjistili, že všechny brány jsou zamčené. Tak jsme se vrátili kousek zpátky, s Kamencovým jezerem sousedí nějaký rybník, jezero, zkrátka vodní plocha. A tam se naše holky vybláznily a já se jen smutně dívala na sousední jezero, Kamencové, ze kterého je nádherný výhled na ..... paneláky. Romantika? Možná. Ale ne pro nás!
Když napíšu na závěr, že se výlet vydařil, tak to bude znít jako fráze. Ale on se opravdu vydařil. Měl teda "drobné" nedostatky. Třeba, že byl hrozně krátký! Nevím, kolik času bych potřebovala, abych si stihla se všemi promluvit, kolik dní bychom museli společně strávit, abychom byli po caníkovsku "vypovídaní", zkrátka mi nezbývá než se těšit zase někdy ahooooooooooooooj! Foto viz Beroan: foto z akcí

7.-8.10.2006
Na sobotní dopoledne se všichni moc těšíme. Po prázdninách se už sobotní cvičáky staly pravidlem. Pro nás jsou teď o to zajímavější, že se nám caníkovská banda utěšeně rozrůstá. Tuhle sobotu se nás sešlo dokonce 8! Takže jako tradičně si nejdřív Valentina s páníčkem zacvičí. Já mezitím našlápnu Beroan stopu, vrátila jsem se ke stopě jednodušší, vlastní, asi 25 m dlohé, pak lom do pravého úhlu a po 10 m hromádka odměn. Stopa by byla na velkou jedničku, kdyby panička nebyla trubka! Při nášlapu jsem zapomněla cokoli na označení začátku stopy, tak jsem si řekla, že ta hromádka trávy bude to pravé, tu vždycky uvidím. No neviděla, hromádek podobně se tvářících tam bylo hned několik. Po několika trapně dlouhých minutách jsem uviděla kousek buřtíka a nášlap tudíž našla! Bíba pak samozřejmě taky a vystřihla krásnou stopu! Příště vyrazíme bez buřtíků, s odměnou až na konci stopy. Valentina trénovala s páníčkem obedience, trénink je slabé slovo, spíš se zatím všichni dohadujeme, jak by mělo být tohle, jaký povel se musí zavelet tamhle.. Zatím spíš tápeme. Ale Valentinka tápe hezky. Preciznost provádění cviků, to jí zatím moooc nebere. Nevím jak jí páníček vysvětlí, že když je lehni, tak se hlava za běžícím člověkem neotáčí apod. K obedience jsme si dobrovolně přidali trénování pachovek, což v jedné obediencové disciplíně vlastně také je. Takže trénujeme Valentinku na rozeznání našeho pachu, různými způsoby. V obedience musí z hromady stejných špalíků přinést ten s pachem páníčka. Kromě toho odhazuju různě věci a s povelem: hledej- ztratila, se Valentinka vydává napříč loukou a přináší, nejčastěji odhazuji kapesník. Ze začátku se VAlentinka tvářila, že tohle fakt nechápe, ale musím ji pochválit, stačilo pár pokusů a dneska lítá po place jako smršť a hledá. Dokonce jsem viděla radostné poskočení, když milý kapesník zahlédne!
V 10 hodin doráží štěnda do štěněcí školičky. Beroan se tentokrát nezúčastnila, protože páníček byl pověřen coby výcvikář a panička musela hlídat smečku. Hlavně Valentinu, která je přesvědčená, že každý, kdo přijde na cvičák, tam jde jenom a jenom proto, aby ho naše slečna mohla přivítat! Beroan v poslední době nějak ztratila svou caníckou ostražitost a odtažitost a vítání se začíná také účastnit, ochotně se v sobotu nechala od každého hladit. Takže celou hodinu jsme na dálku sledovali, jak to krásně šlape Lence s Angelem Muminkem, jejich sestřičce Amandě a bráškovi Amigovi. Ten dorazil na cvičák poprvé a doufám, že budou jezdit pravidelně. Dva caníky, pejska bez PP a fenečku Miss Mallorca jsem měla bohužel moc daleko, přes celý cvičák, takže jenom předpokládám, že z nich rostou také velcí šikulové! No a pak dorazil z caníků už jen Rufík, 4-měsíční extra roztomilý prcek a všichni jsme nedočkavě čekali na závěr hodiny, abychom ty dravce mohli vypustit. A kdopak vítězí ve všech psích zápoleních???? Stále naše Beroan, naše slečna neporazitelná. Už jsem celá nedočkavá, až jí třeba v Amandě vyroste konkurence, už potřebuje srazit kohoutek ... Nakonec jsme zůstali opuštění jenom s Rufíkem a paničkou a nezničitelný Rufík nakonec zlákal ke hře Valentinu. Valentinka si vzala klacek a Rufík ji zkoušel, jestli by mu ho nedala. Nedala! Vrrrr haf haf, padej mladej! Nakonec to skončilo velkou honičkou, velkým přetahováním a nakonec milostivým odevzdáním klacíku.
V neděli jsme se rozhodli, že Bíba si dá pauzu a Valentinka si užije zase po dlouhé době privilégia jediného pejska. Na cvičáku byly zkoušky IPO, tak jsme vyrazili do lesa. Teda nejdřív na louku u lesa. Tam si pesové zase zatrénovali dle zkušebního řádu obedience a pak se šlo do lesa. Všichni 4 psi jsou feny, kromě Vévy howavartí slečna Arinka a dvě ovčandy, Heidi a Tena. Valentina byla hodně šťastná, že se jí po delší pauze dostalo té privátní pozornosti, lítala po lese jak zběsilá, bláznila s Arinkou, provokovala Heidi a dělala, že jí chce ukrást klacek (Heida je majetnická a nechápe hru na přetahovanou, kterou Véva hoodně miluje), provokovala klidnou Tenu k běhání... Zkrátka byla to moc krásná procházka lesem, zkoušeli jsme na psy povel hledej-ztratila, jestli by náhodou nenašli nějakého hříbka, ale bohužel, nechtěli tomu rozumět. Musíme zkrátka víc trénovat. Shledání obou našich holek doma bylo veliké. Ještě hodinu po návratu ležíc v pelíšku očuchávala Beroan Valentince nohy, kdeže to vlastně všude běhala, že má na sobě tolik neznámých pachů.
Příští víkend nás čeká opět cvičák a v neděli??? To už se moc těšíme na všechny caníky na výletě do lesoparku v Chomutově. Pokud se teda nenajde komplikace Véviným háráním apod.

4.10.2006 Beroan je dnes 7 měsíců. A co všechno umíme? Pořád máme výborné přivolání. Ke mně se skoro bojím používat, protože by se přerazila jak ke mně letí. Umíme dál: tady jdeme, sedni, lehni, místo, kde je Dominik, padej odtud, trénujeme zůstaň, stůj, štěkej, hledej, přines. S Valentinou mají stále nekonfliktní vztah, čím dál více závislý jedné na druhé. Poslední dva týdny je chodíme venčit odděleně a to je neštěstí pro obě naše holky. Jedna kvílí (malá) doma a druhá se tváří jak u mučení. Takže místo radostných procházek je to Vévina touha co nejrychleji domů. Doma dělají všechno společně. Společně spí v jednom pelíšku střídavě společně spí s Dominikem v posteli. Společně jí (každá svou misku, ale skoro vedle sebe), vybírají si společnou hračku a společně se o ni tahají. Společně chodí loudit. Společně si chodí pro pomazlení. Společně chodí ňafat k plotu. Prostě sehraná dvojka!

1.10.2006
Každou sobotu dopoledne nyní trávíme na cvičáku, nejdřív si zacvičí Véva v 10 hodin dorazí štěňátka, takže se má Beroan na co koukat. Na některé "disciplíny" ji vezmu s nimi do kruhu, slalom mezi pejsky, sedni v kruhu čelem do kruhu, sedni v kruhu čelem z kruhu ven a naše oblíbená "frajerská" disciplína: ke mně! Začal nám problém s tím, že na volno se Beroan odmítá vzdálit od paničky (to byl od asi 2 let problém i u Vévy, nejdřív neměla přivolání a pak neměla odvolání pardon, volno). Takže nás čeká od příště trénování volna na hračku. S pejskem položíme někde na cvičáku třeba plyšovou hračku nebo něco co má moooc ráda a odejdeme třeba 10 m (postupně vzdálenost prodlužujeme) a dáme volno a rukou ukážeme směrem k hračce. Takhle trénujeme a trénujeme, později ukládáme hračku nenápadněji a nenápadněji a dále a dále.... Se štěňátky nyní chodí do štěněcí školičky i Beroaniny "příbuzní", Amanda a Angelo Mumínci, tak si to Beroan, Véva i panička s páníčkem patřičně užívají. Amanda je úžasně milá a přátelská fenka, jen se musí naučit bojovat, při hře s Bíbou neměla zatím šanci dostat se na nožky, naše bojovnice otužilá v bojích s Valentinou se nad štěndy patřičně vytahuje! No a z Angela roste krásný, milý a poslušný pejsek! Ještě k poslušnosti, přestože jsme nikdy Beroan nějaké sedni a lehni apod. neučili, tak buď zafungovaly mlsky holek Matějovcovic (Ebi) na víkendu s CC (s piškotkem v ruce učily Bíbu sedni a lehni, při třetím piškotu bravurně zvládala oboje!) nebo opravdu stačilo, když jsem jí odmalička při sednutí říkala jakoby mimochodem, ano, to je sedni! Zkrátka, ostudy na cvičáku nejsme, jen provokujeme s naším přivoláním. Což mi každý, kdo znával Valentinu za štěněcích let, musí odpustit, prostě sprostě si to vychutnávám..............
Holky spolu vychází extrémně ve shodě, neustále musím Beroan krotit, protože to co jí Valentina všechno dovolí, to se nedá popsat. Občas na ni zablafá, aby ta malá viděla, ale i ta malá už pochopila, že Valentina je pes, který štěká a nekouše! Vymýšlí na Valentinu různé fígle, kterým se musím z povzdálí smát a pak se pokusit jít na Beroan zahubovat. Venku se Valentina o svou smečku stará tak, že jakmile je mám na vodítku a přidá se k nim další pejsek, musím být pořád ve střehu, protože Valentina Beraon brání! Řešením je buď Valentinu stáhnout a nenechat ji to řešit nebo je obě pustit z vodítek, jakmile Véva zjistí, že si Beroan bude hrát, tak je s pejskem nechá a z povzdálí je pozoruje. Jako starostlivá starší tetička....
V neděli jsme vyrazili do Prahy na socializační výlet na výstavu pejsků. Přihlášeno bylo i několik CC. Pro Beroan asi největší zážitek byly hrátky s Rufíkem, 4-měsíčním štěníkem.

21.9.2006 Beroan váží 31,5 kg

15.-17.9.2006 Víkend s cane corso klubem, ČMKCC
Tři poslední dny jsme strávili s caníky! Protože jezdíme každý rok a patříme ke skalním, tak jsme nechyběli ani letos. Protože páníček je členem výboru a byl jedním z organizátorů, tak pro nás byl víkend nejen setkáním s caníky a jejich páníčky, ale také obavou, zda se lidem akce bude líbit. Jenom sobotního závodu se letos zúčastnilo 40 pejsků, další postávali kolem závodní dráhy, takže návštěvnost byla opravdu vysoká. A jestli se víkend vydařil? Musíme počkat na reakce účastníků...
Takže zpátky k programu. Pátek je spíš takový rozjezdový, protože lidé postupně přijíždí, páníčci se vítají se starými kamarády, caníci se očuchávají a testují, páníčci se seznamují s novými páníčky a jejich caníky, večer se většinou propovídá a v sobotu se moc nechce vstávat. Sobotní ráno vyrazili caníci na procházku k Máchovu jezeru, my zůstali se smečkou dívat se na stavbu závodní dráhy (teoretická navigace mi jde výborně!),no a po obědě vypukl hlavní bod programu, závod šikovnosti. Valentinku si na závodní dráhu vzala Dominika (od Ebinky) (ostatně strávily spolu skoro celý víkend, ve chvíli kdy neměla Vévu Dominika, tak s Vévou pobíhala její ségra Bára, o Beroan se sestersky sřídaly zrovna tak, jen ji občas, nerady, zapůjčily Terezce. O hlídání psů jsme měli postaráno), takže Dominika a VAlentina skončily .... na 4. místě! Valentina i Bíba tímto Dominice a Báře děkují za vzornou péčí a starost o prázná bříška, holky se staraly naprosto vzorně, Véva ani Bíba rozhodně nevyhládly! Naopak, myslím, že potom, co do sebe od holek naládovaly, budou ode mě mít své jídlo nejdřív ve středu. Valentina získala v hlasovací soutěží ještě titul za nejposlušnějšího psa (stejný počet měla s polobráchou Peetem) a Valentina s Beroan získaly 3. místo za masku! Podrobnosti o víkendu, o jednotlivých disciplínách závodu apod. najdete v mnou sepsaném článku v příštím čísle Zpravodaje ČMKCC. A pár fotek v naší Fotogalerii. A málem bych zapomněla, Beroan váží 30,5 kg!

9.-10.9.2006
Sobotní dopoledne, jak jinak, cvičák. Cvičila Valentinka, Beroan se celou hodinu jenom dívá, užije si až závěrečnou probíhačku s pejsky. V deset dorazili štěnda, k naší velké radosti Amanda Muminek s páníčkem a doprovodem a ještě jeden úplně nový caník, 8-mi měsíční pejsek. Amanda byla moc šikovná a Beroan si ji zvědavě celou dobu prohlížela, asi se připravovala, až si spolu na závěr zašpásují. Amandička je o měsíc mladší a daleko méně otrkaná, oráchlá, drzá než ta naše potvora. Ta vytrénovaná zápasem s Valentinou, která jí všechno, skoro všechno, dovolí, vyrazila vrčíc na Amandu, povalila ji a nedávala jí moc šancí. Amanda byla zděšená, cože to za černou potvoru na ní rajtuje, ale stačilo pár minut a pochopila, že submisivita nebude na místě, zkrátka po chvilce dala Bíbě najevo, že takhle nee a od té doby si holky hrály, honily se, okusovaly. Doufám, že z nich budou kámošky! Pejsek caníkovský by si rád podřídil obě, ale myslím, že to se mu hned tak nepodaří zkrotit tyhle dvě ďáblice.A aby toho nebylo málo, tak k polednímu jsme se vypravili na cvičák v pár kilometrů vzdálené vesnici, kde probíhali závody pod NZŘ, jeli jsme především fandit Kristýně se Sofinkou, ale pozdravit známe a vysvětlit, proč Valentina se závodů nezúčastnila. Beroan se dostala do davu lidí, psů, na docela malém prostoru a chovala se jako kdyby v tomhle prostředí vyrostla. Což je vlastně pravda, taháme ji od 3. měsíce všude s sebou a tudíž tohle prostředí kynologů a psů zná. Takže v sobotu jen v novém místě. Sofinku už jsme zastihli jen při závěrečných speciálních cvicích, no a když dokončili (úspěšně), tak si Sófa s Vévou zacvičily. A cože si zacvičily? Kristýna pro sebe, pro nás a pro pár dalších psích bláznů objevila obedience. Sport, který v ČR nenajdete, jedno mistrovské družstvo údajně existuje, ale marně na ně hledám spojení, zkrátka začali jsme podle švýcarského zkušebního řádu prozatímně cvičit a doufáme, že najdeme další propadlíky tomuto "sportu". Sofince i Valentince cvičení podle "začátečnického" řádu šlo moc dobře, a to i přestože na ně pražilo sluníčko a obě toho měly od rána už dost...
V neděli jsme se sešli na cvičáku v našem klasickém složení, já jsem nechala našlápnout Beroaně cizí stopu, poučena z některých článků a poučena Lukášem, který se zúčastnil výcvikového tábora, jak našlapují stopu profíci štěňátkům, takže pěkně složitou stopu, se 3 nebo 4 lomy, no zkrátka teď už jsem poučená, že takhle opravdu neeeeeeeeee. Ať si odborníci říkají o těžkých terénech, těžkých stopách apod. pro začátek, tak my si příště našlápneme opět klasickou rovnou stopičku a vrátíme se na začátek. Stopu jsme nechali ležet skoro půl hodiny, na nášlap Beroan vyrazila s velkou radostí a čmuchala a čmuchala a paničky pach tam nebyl!!!!!!!!!!!! Zrada! Tak to tedy zkusila, vyrazila po kdoví čem, protože slaninku nenašla, vypadalo to, že jde dobře, zalomila správně doleva, další lom vypadal taky dobře, ale prý měl být někde jinde, no a pak jsme 10 minut chodili po louce a všichni hledali hromádku slaniny, která byla za odměnu na konci. Takže kdo tohle čtete a chcete učit pejska stopy, tak takhle prosím Vás neeeeeeeee! Po stopě se Beroan odložila a začal obediencový výcvik pro naše "kolegy", se kterými bychom obedience rádi zkusili. Na to, že to bylo poprvé, na to, že rozlišovačky kromě Heidi nikdo z nás netrénuju, no prostě jsem byla moc spokojená. Pokud příště nenechám doma kužely, tak bychom na začátečnické zkoušky myslím mohli časem někam ven vyrazit. Tak nám držte palce a případní zájemci se na nás klidně nakontaktujte, rádi naše řady rozšíříme. Pár informací o obedience se dá na internetu pro představu, jaké je to cvičení, najít.

1.-4.9.2006
V pátek 1.9. k nám na cvičák dorazili stafíci, amstafíci, strejda cc Peet a pár dalších pejsků a tak jsme vyrazili povzbudit Kristýnu se Sofinkou a Lenku s Peetem. V pátek po skončení obran se páníček pokusil vzít Beroan na plac, aby si zkusila zabláznit s hadrem a figurantem, ale Beroan bez paničky přece nikam nepůjde. Figurant ji absolutně nezajímal, jediná její starost byla, kde je panička????????? Paničko pomoooc, co to ten chlap dělá???? Co mi chce??? Pomoc, dělej něco. Tak panička vyrazila s Beroan na plac, ale moc platné to nebylo, dokonce to vypadalo, že si vlastně s hadrem doma nehrajeme, že Beroan dokonce neví, že má v hubě zuby, no byla to ostuda..... Ale Beroan to zřejmě hodně vyčerpalo, protože když jsme večer odjížděli, tak už spala a tvrdě chrápala v autě ještě než vyjelo z parkoviště. Jinak stafíkům obě naše holky nezapomněly ukázat, jak se správně loudí u okénka klubovny, aby se z něj vyklonila ruka rozdávající piškoty. V sobotu stafíci pokračovali, ale my jsme začli Valentinčiným výcvikem na plentách s jejími kámoškami NO, v deset dorazili na svůj začátečnický kurz štěňátka a to si pokud to jde, nenecháváme ujít. Tentokrát k mé velikánské radosti dorazila fenečka CC, hned na první pohled jsem si říkala, sakra pěkná canice!! A hned jsem jejího páníčka přepadla, cože to je za holčičku a jaký má rodokmen. A k mému překvapení se z fenečky vyklubalo štěndo, které jsem si před 3 měsíci chovala a muchlala jako ani ne dvouměsíční mimčo u její psí maminky, Giny. Byla to Amanda, Beroanina poloviční sestra (mají společného taťku Grika). Fotky jak ji Beroan sestersky přivítala jsou ve Fotogalerii. Tak jen doufám, že se v sobotu zase uvidíme!!! Když nám štěnda utekla po kurzech domů, tak jsme se konečně přesunuli ke stafíkům, kteří se už ale skoro chystali na polední pauzu, tu jsme místo odpočinku využili k fotografování, i když spíš to vypadalo, že chceme s Lenkou utahat Peeta co nejvíc, nejdřív se fotil sám, pak lítajíc s Beroan, pak lítajíc s Valentinou a pak místo odpočinku chudák vyrazil na stafácký závod a přestože ho holky takhle prohnaly a nenechaly odpočinout, tak získal 2. místo!!! Moc gratulujeme!!! Sofinka byla 1., takže také gratulace! Mezitím holky stihly vyloudit na skoro všech páníkách piškoty, na Kateřině v klubovně mísu guláše, každého obešly a nechaly se muchlit, zvlášť Valentině by něco chybělo, kdyby všechny přítomné neobešla a nevlichotila se do přízně. Po závodech si Valentinka s páníčkem vyzkoušela závodní dráhu, taky by jim bývala ukázala, že je správná závodní canice, žádná překážka jí nezastaví, agilitový tunel miluje, vysoká kladina jí také nevadí... Ale co se budeme vytahovat, nezávodila, neukázala, možná příště! Nedělní ráno jsme vyrazili na Mezinárodní výstavu pejsků do Mladé Boleslavi. Počasí nám přálo jen napůl, sice nepršelo, ale teplo nebylo, pod mrakem bylo tak, že jsem ani nevytáhla foťák z tašky, navíc jsme jako tradičně dorazili pozdě, takže už jsme viděli jen pejsky v otevřené třídě. Beroan se tvářila, že na výstavy chodí odjakživa, sice se vrhala za každým pejskem, který po ní hodil okem, někteří se jí dvořili dokonce hoooodně (Geezer se mohl přetrhnout, aby na sebe upozornil, jeden filák se k nám statečně doplazil, zkrátka asi bude Beroan na kluky..), ne že by tedy Valentina byla jiná. V téhle souvislosti mě napadla jedna změna, která se s VAlentinou stala v poslední době, Valentina miluje pejsky i fenky pořád, ale jakmile je u toho Beroan a páníček nebo panička Valentinu nezkorigují, tak Beroan hlídá! Nejklasičtější situace je, že Beroan stojí u kočáru na vodítku, přiblíží se pejsek a začne k ní čuchat, Valentina se k němu přátelsky vydá a snaží se ho od Beroan (možná i od kočáru s Dominikem!) dostat, když to pes nechápe, vyblafne na něj. Takže už vím, že když se někdo žene k Beroan, že musím Vévu upozornit, že bude v klidu, že to nemusí řešit. Cestu domů Beroan celou prospala, jak sedne do auta, padne a spí, Valentina ta v autě ještě nikdy neležela! Doma ale slečnám stačila hodinka spánku a dlabanec a už mě táhly bláznit na zahradu. Už dlouho jsem tu nepsala o způsobu jejich hry teď, když je Beroan půl roku, jéé zrovna dnes, bráchové a ségry gratulujeme!!!. Takže hra. Nejdřív hra začíná honičkou po dvoře kolem auta, sem tam, jak praštěné. Když je to přestane bavit, letí se do zahrady, bok nalepený na bok. Po zahradě jsou různě roztroušeny hračky a věci, ze kterých si holky udělaly hračky, takže některou z nich popadnou a o tuto začne zápas. V poslední době vede páníčkovo pracovní rukavice, tedy její torzo. Beroan se za těch pár měsíců naučila skvěle vykrývat a lítá s rukavicí z jedné části zahrady do druhé proskakujíc přitom ozdobnými keři, kteří ovocnou část zahrady od obytné oddělují. Já přitom zavírám oči. Dlouho jsem si myslela, že Valentina snad nedokáže Beroan dohnat nebo že jí nedokáže hračku vzít, ale hodně jsem se přepočítala. Valentina si hraje s Beroan tak, aby to tu malou bavilo a aby měla pocit, že vítězí! Aby snad měla radost, že dokáže té velké utéct. Přesvědčila jsem se o tom v tu neděli, protože Valentinka si chtěla hrát se mnou, přinesla obrovský, dlouhý uzel, přetahovaly jsme se, já ho hodím a ukradne ho Beroan, Valentina si ale chtěla hrát se mnou a to hodně vážně a zrovna s tímhle uzlem, takže začala Beroan honit. Beroan vyrazila jak srnka, ale už v půlce zahrady ji Valentina dohnala takovou rychlostí, kterou jsem u ní už dlouho neviděla, vyškubla uzel a vrátila se s ním ke mně. Beroan nechápe a jde krást uzel znovu, běh s Véviným vítězstvím se opakuje. Nepomůže to, ta malá je hodně natvrdlá, tak na ni Valentina vyrazí zabafat. Asi to v psí řeči bylo něco nepublikovatelného, protože Beroan sklopí uši a odchází si lehnout o kus dál a nechává nás s Valentinou si hrát.
Dnes nám šel Dominik první den do školy, takže procházky se holky dočkaly až odpoledne. K místnímu velkému (80 ha) rybníku. A opět spousta kolařů, dětí, psů, rybářů.... Holky obě na volno. Beroan si lidí nevšímá, jen při zpáteční cestě zkusila na jednoho pána zablafat, z dálky, nějak se jí nezamlouval, takže jí to panička vysvětlila, vlastně jednomu rybáři se chtěla podívat, co ulovil. Jinak přivolání pořád perfektní, pokaždé dávám stále piškot jako odměnu. A velikánskou pochvalu, samozřejmě! Procházku ukončily obě naše potápky vyrácháním v potoce, sice neplavou, ale dneska tam Beroan zahučela včetně hlavy, jejich skvělá hra u vody je totiž rozeběh ze břehu a vlítnutí do vody, tam poskakují a okusují se a letí jak kobyly zase ven, v jedné chvíli zmizela Beroan pod hladinou, i když nevím, jak se jí to povedlo, protože v těch místech je vody sotva po kolena.
Večer mi obě pesice pomáhaly sbírat usušené prádlo. A Beroan se moc zalíbily páníčkovo ponožky. Ukradla mi je a chtěla s nimi lítat po zahradě, jenže panička ji místo honění a hubování řekla, aby to přinesla, což asi na 10. výzvu opravdu udělala... Moc jsem v té chvíli vzpomínala na štěněcí období Valentiny, to jsem prádlo nemohla ani pověsit, rvala ho ze šňůry a zahrabávala po zahradě, kolíčky jsem musela odnášet, sebrat s ní prádlo byl nadlidský výkon, co jsem dala do koše, to bývalo její... Tak mě Beron rozesmála svými prvními uloupenými ponožkami... V tomhle Valentinu opravdu asi nepředčí.
Asi by nebylo od věci, když už jsem si vzpomněla, že je Beroan dnes 6 měsíců zrekapitulovat, co už umí a neumí. Takže dlabeme 3x denně, vařené jak jinak. Čuráme, kadíme na zahradě, ale už ví, že bobek vydrží na procházku a nemusí se dělat na zahradě, když už, tak že nemusí ležet uprostřed cesty, ale je dobré ho odnést do ústraní jako to dělá Valentina. Miluje všechny členy domácnosti, nejvíc sice paničku, ale páníček je taky velká láska. S Valentinou si navykly na spousty rituálů, ranní, odpolední a večerní okusování ve velkém pelíšku, kradení rohlíků jedna druhé, je toho hodně. Poslušnost - přivolání v pohodě, pořád ještě netrénujeme klasické povely jako sedni, lehni apod., ale když tento povel dostane Valentina a Beroan ho vykoná s ní, tak ji pochválím a zdůrazním, že to bylo sedni, lehni apod. Na procházce se snaží po VAlentince dost opakovat, Valentina má k noze a Beroan se automaticky k mé noze také tlačí, tak ji nechám chvilku tak jít a pochválím, a zase zdůrazním, že to bylo k noze. Krásně nosí aportíky, skvěle čuchá stopu. Nechce ukazovat zuby, i když na výstavě v Boleslavi jsme je hodné tetě Dáše ukázaly, na třetí pokus už celkem v pohodě. Dneska na procházce páníčkovi na první pokus v pohodě. Postoj trénujeme, každý den minutku, dvě, Beroan si myslí, že nejlepší jí to sluší v sedě nebo v leže na boku, nejvíc v leže na zádech, tak si to vysvětlujeme a vysvětlujeme. Včera jsme koupili první stahovák, takže dnešní kousek procházky na obojku už byl bez tahání a opravdu u nohy, tak jak to má být. Zuby máme v těsném předkusu, to jsem zapomněla napsat a měříme zhruba 60 cm (Valentina 64 cm), váhu zjistíme příští týden na veterině.

31.8.2006
Tak už jsem se dočkala!!!!!!! Přichází puberta! Už jsem měla delší dobu strach, že to moje štěndo dospěje a ani nezačne zlobit! Ale vše je v pořádku, zlobení je tady!!!! Minulý týden si usmyslela, že si kšíry na procházku neoblékne, takže po několika pokusech, přivolání a pokus o navlečení postroje, dostala fyzické vysvětlení a zůstala místo procházky doma. Bylo mi pak následně hlášeno, jak chudinka naříkala a plakala a byla smutná, že zalezla pod stolek a tesknila. Pak byl několik dní klid, maximálně zkouší proběhnout otevřenými dveřmi na chodbu, ale to jsme si rychle vysvětlily, že vyběhnout sice může, když jí to baví, ale že se v každém případě vrátí zpátky, když to panička chce. Takže pár dní klidu a dnes, když jsme se s Dominikem vrátili z koní, tak na mě u plotu u garáže čekaly obě holky, to jako vždy, ale Beroan vítězně v zubech držela velký plastový květináč (květiny s hlínou ztratila někde cestou) a pyšně mi ho ukazovala, že ho ulovila a zpacifikovala. Jenom koukala, že panička na ní není tak pyšná, jak čekala...
Valentince je 3 a 1/2 roku, takže bych si řekla, že mě nemůže ničím překvapit. Omyl. Již několik dní mi manžel vyčítá, proč nezasunuji u myčky čudlíky (jsou to takové ty, co po stisku vyjedou a můžete nastavovat třeba druh program, pak stisknete a z panelu nic netrčí), marně se bráním, že na to nikdy nezapomenu, že to dělám automaticky. No a včera se to provalilo. Panička není sklerotik, ale máme jen šikovnou psí holčičku. Stojí v kuchyni a zjišťuje, co dělám a když se otočím, položí čumáček na čudlík a vymáčkne ho, otočí se a odkráčí ... Už jsem si zvykla, že mi pořád někde rozsvěcí (máme vypínače asi v 80 cm nad zemí) nebo zhasíná (nejraději v šatně, když tam nesu plnou náruč oblečení, to mi zhasne téměř vždy!), že otevírá dveře (na obě strany, i k sobě!!!) a spousty dalších vychytávek, tak teď si ještě budu hlídat myčku!!!

27.8.2006
Nedělní ráno jsme odstartovali stopou, kterou jsem Beroan poprvé našlápla na letišti. Valentina to zde zná, tak odešla s páníčkem stopu naprosto předpisově, jeden lom našla přímo vzorově, předměty zalehla, takže velká spokojenost. Fotky obou holek na stopě viz Fotogalerie 3 Srpen 2006. Beroan byla od začátku rozmazlovaná našlápnutím stopy na posečené nebo téměř nízké travičce a tady byla tráva dost vysoká, cizích stop lidských, ale hlavně zvířecích je tu na ni nezvykle dost. Takže stopu jsem našlápla asi 40-50 m dlouhou zakončenou mírným lomem, stopu měla Beroan vylepšenou několika kousky salámku a hromádka salámu na ni čekala kousek za koncem stopy, vodítko 5 m dlouhé. Beroan vyrazila zběsile a téměř okamžitě nastal velký zmatek! Cítila stopu, cítila salám, ale v té vysoké trávě nevěděla, co má dělat dřív. Sledovat stopu nebo se trávou prohrabávat k salámu???? Asi 5 m s tím bojovala, pak vyrazila jak profík po stopě! Našla z asi 10 salámů sice jen jeden nebo dva, ale zato našla skvěle směr stopy i s mírným zatočením na konci a přestože panička stopu ztratila, tak Beroan po stopě bezpečně dorazila na konec a našla hromádku salámů. Paniččin problém v tak velkém prostoru totiž je, že byť si najde orientační bod, tak stejně trasu stopy doooost těžce hledá! Pro příště jsem si dala za úkol vyzkoušet stopu bez salámů, odměnu dát až na konec, abych Beroan neodváděla pozornost vyhrabáváním salámků.
Po stopě jsem se přesunuli na cvičák, Beroan si hodinku odpočinula a trénovala odložení a přivázání, když u ní stojí panička do určité vzdálenosti (tak do 5 m), tak je Beroan už celkem v pohodě, přestala vyvádět a odpočívá a čeká až si ji panička konečněěěěěěěěěě vyzvedne. Mimochodem po odvázání opět zůstala ležet několik dlouhých vteřin v přesvědčení, že je stále přivázaná!!!!! Když si Valentinka s páníčkem zacvičili, tak jsme vyrazili do davu. Na cvičáku probíhá soustředění agilit, u klubovny pod zastřešením se schází banda lidí od sportovní kynologie, pro nás to znamená to, že nejšťastnější Valentina má spousty lidí, které může letět přivítat a Beroan místo na osahávání, ochmatávání, hlazení, kontakt s lidmi. Jedinou vadu na kráse tohle setkání má, že se nejsme nikdy schopni dostat tam odtud, že z nedělního dopoledne se rázem stává nedělní den. U Beroan zmizela jakákoli bázlivost, ostražitost, u lidí které viděla po několikáté absolutně, ale i od lidí, které viděla dnes poprvé se nechá krásně pohladit, sama kontakty vyhledává, zkrátka je to velikánský rozdíl oproti tomu, když tam s námi dorazila jako malinké štěňátko.Největší zážitek obou holek je otevřené okno v klubovně, které slouží k výdeji nápojů a pokrmů. "Teta Katka" tam tudy totiž také odměňuje loudivé pejsky, a tak každému pejskovi sice na cvičáku nácvik čehokoli trvá nějakou dobu, ale zjištění, co všechno zajímavého se může dostat u tohohle okénka, to zvládnou po jedné Kateřinině lekci. Nejinak je to s Beroan. Stačil jeden piškot a kdykoli jsem ji hledala, tak seděla pod oknem a čekala. A většinou se i dočkala. A Valentina? Ta samozřejmě nemůže chybět, ta se pod okno téměř přilepí a čeká a čeká. A když vyloudí, tak zase čeká a čeká. No nakonec se nám je podařilo odtáhnout domů, ale příští týden je tam pod oknem bude mít Kateřina zase.

26.8.2006
Páteční odpoledne jsem několikrát Beroan přistihla, jak nacvičuje chůzi po našem železném úzkém točitém schodišti. Zábradlí tvoří pouze svislé tyče asi 20 cm od sebe vzdálené, takže naši předchozí psi se ve své odvaze nedostali dál než na 3. schod a to jen se zadními nohami na podlaze. No a Beroan? Ráno v pět hodin mě probudilo cvakání drápků o kov a když jsem vyhlédla na schodiště, tak na mě koukala milá Beroan, také ze třetího schodu, ale odshora!!!! Dál už se bála, dívala se mezerou mezi "zábradlím" a váhala, zda bude jednodušší vydat se nahoru nebo to pro jistotu zkusit dolů. Takže se nakonec k mému zděšení v té 2,5 m výšce otočila (aby se jí to povedlo, musela vystrčit hlavu zábradlím ven!!!) a odcupala dolů. Klid dlouho nebyl, protože si dole zase dodala kuráž a vydala se opět nahoru, aby skončila opět na stejném místě. To se opakovalo asi 3x, nakonec se páníček slitoval a milou Beroan nahoru, a ráno pak dolů, vynesl.
Sobotní dopoledne patří jak jinak než cvičáku, tentokrát jsme se sešli v plném počtu všech 5 fen, Beroan trénovala pouze "odložení" či-li přivázání. Občas ji napadá, že když ji takhle přivážu, odejdu a nevšímám si jí, že by mohla vyvádět, proto jsme dneska zvolili taktiku sice přivázání, ale celou dobu jsem stála od ní jen několik metrů, 3-4 m. A byl v celku klid, takže se Beroan dočkala odměny a velikánské pochvaly. Pak se proběhla kolem ostatních fenek, aby jim vyzkoušela pevnost odložení, chvíli si zabláznila s páníčkem s aportem, chvíli se prolítala s fenkama a jelo se domů. Málem bych zapomněla na naši dnešní historku s Beroan, která pobavila všechny, co zrovna na cvičáku byli. Beroan byla přivázána k uvazovacímu kolíku. Chvilinku zkoušela kňučet, pak přestala a dívala se, co pejskové kolem ní cvičí. Když pejskové docvičili, dostali dlouhodobé odložení a já jsem Beroan odvázala a dala jí povel, že může vyrazit. Jenže milá Beroan stojí a kouká. Další povel a zase kouká, povelů následuje několik a Beroan stojí jak přilepená k trávníku. Na pomoc dorazil i páníček a na jeho povel přiběhla nakonec i Valentina odložená za rohem. Beroan pořád stojí. Lákala jsem ji s pytlem piškotů z asi 10 m, Beroan stále stojí. Všichni kolem se kroutí smíchy, Beroan stále stojí. Nakonec páníček vzal milou Bíbu za kšíry a popostrčil ji a naše chytrá holčička vykulila oči překvapením: jéééé já nejsem přivázaná a jak koník vyrazila vzhůru za ostatními pejsky. Ti se jí nesmáli, ale jejich páníky pobavila opravdu hodně.
Ještě na závěr k našemu "socializačnímu programu", v pátek po obědě byl Dominik jezdit na koníkovi a Beroan sama bez VAlentinky jela s námi. Koníky si zvědavě prohlížela, žádné vrčení, štěkání, byla naprosto vzorná! Jen ji vyděsili oba pejskové, kteří tam žijí, ale trvalo to jen chviličku a z dobrmánka byl bezva lítací kámoš, fenečka si moc hrát nechtěla, ale my přijeli hlavně za koníkem a na toho byla Beroanina reakce naprosto neutrální. Ještě si živě pamatuji, když jsem na koně poprvé přivedla Valentinu, naprosto nechápala, kam jí Dominika ten velký pes odváží, chtěla si s ním navíc hrát, štěkala na něj a chtěla dorážet. Beroan ho jen v klidu prohlížela. Naopak nejvíc ji zajímalo, jak vylézt na nasedací rampu a slézt z druhé strany po žebříku. Zřejmě nám z Beroan roste akrobatka ....

13.8.2006
Aby Beroan nevyšla ze cviku a protože srpnové počasí absolutně neodpovídá mým představám o létě, tak jsme nedělní odpoledne vyrazili na výlet, na pár kilometrů vzdálený hrad Křivoklát. Dominik se moc těšil na hrad i krále, holky měly radost už jen z toho, že jedou s námi. První oňuchávání našich psích slečen bylo hned na parkovišti a pak už vlastně celou dobu naší návštěvy hradu. Obě holky byly jak reklama na správně vychované psy, u Valentiny jsem se nedivila, ta je odjakživa kontakní až moc, ale o Beroan zde píšu, jak hlazení od cizích moc nemusí, a tam se chovala jak správný pes, nechala si od dětí líbit cokoli, od každého se nechala pohladit, zvídavě a zvědavě si lidi i děti prohlížela. Byla jsem na ně i caníky jako takové, pro jejich povahu, když se povede, moooc pyšná. No a aby neměly holky jen vycházku po dlažbě, tak cestou zpátky jsme je vzali k řece, aby si "zaplavaly" v Berounce. Vybrala jsem místo z dob mého dětství, které se překvapivě za těch "pár" let změnilo, proud byl daleko větší, vody více, břehy zarostlé a neprosekané, ale přesto se našlo místo, kde si holky mohly zařádit. Na můj vkus až moc. Beroan splašeně lítala za Valentinou do vody, bahno zvířily několik metrů od břehu, blbnutí ve vodě jim šlo moc dobře, ale že by plavaly, to je nenapadne ani jednu. Nakonec jsme ty naše špindíry naložili do auta a snažili se přežít cestu domů.
P.S. Pan král na hradě nebyl!

12.8.2006
Sobotní ráno jsme začali na cvičáku, kde ale Beroan celou dobu trénovala pouze odložení, aby měla dost energie na návštěvu jedné krajské výstavy. Své první v životě, protože dřív nám to z různých důvodů nevyšlo. Valentina byla na první výstavě "na kukačku" ve 3 měsících. Výstava byla ve sportovní hala, takže prostředí ideální pro kde co jen ne výstavu pro psy. Klouzající podlaha, okna až u stropu, kruhy sice prostorné, ale projít se kolem nich dalo jen velice ztěží a hlavně absolutně nevychovaní pejsci. To už jsem dlouho na žádné výstavě neviděla, tolik psů, kteří vyjíždí na psy procházející těsně kolem, psy sedící na výstavních, přepravních klecích a cenících zuby na vše psího co jde kolem, u uličky ležící psy z ničeho nic vystartující na naše procházející štěně a hlavně, to mi přišlo úplně nejhorší, že jejích páníčci na to vůbec nereagují!!!! Snad největší zděšení mi připravila panička bišonků, měla jich několik v několika klecích, jednoho vyndavala a my stály s Beroan asi metr a půl od nich a ona nás požádala, abychom odstoupily, aby nás ten její "špunt" nepokousal!!!!!! Hrůza. A Beroan? Ta vešla do tohoto mumraje se mnou a před námi šla Valentina s páníčkem. Beroan se překvapeně rozhlížela, cože to zas na ni panička vymyslela a hrnula se zběsile za Valentinou. Takže nám nezbylo než milou Valentinu s páníčkem vyhnat ven a vyrazit do davu společně. První okruh kolem haly byla Beroan vyplašená ze všech těch nohou kolem a odevšad vyskakujících malých vrčících psů. Na konci jsme se usadily mezi kruhy a Beroan se v klidu rozhlížela, chodila si očuchávat lidi i pejsky, pak jsme vyrazily na druhé kolo kolem haly. To už se snažila prorážet cestu před námi, občas se po mě ohlédla, jestli je to jako správně, když na ni vyrazil vrčící pes, tak se schovala pro jistotu za paničku. Pak jsme se opět usadily na delší dobu mezi kruhy a sledovaly hukot kolem, Beroan se i prospala. Pak jsme zkusily mezi kruhy výstavní postoj a šlo se na třetí okružní cestu halou. To už šla Beroan jakoby ani jinde nechodila, takže paničce nakonec nezbylo než odměnit Bíbu nějakou hračkou a mlskem. Dostaly obě s Valentinkou nezničitelné aportíky, pár psích bonbonků a kosti na čištění zubů. Tu svou zvládla Valentina doma zpracovat za několik minut. Beroan se s tou svou menší kostičkou trápila dvě hodiny, pak to zapila a zalehla na víc jak hodinu. Od té doby kostičku střídavě okusovala, zapíjela a spala až to večera, kdy využila Valentina nepozornosti Beroan i páníčka (který měl ostrahu na starosti, protože loupež plánovala Valentina celé odpoledne) a torzo kostičky dožrala.

5.-6.8.2006 Beroan v pátek "oslavila" 5 měsíců. Nového neumíme ani neučíme vlastně nic, trénujeme a to hodně úspěšně přivolání, hrajeme si s čímkoli, aportujeme cokoli, hrajeme si hodně s hadrem. V sobotu i v neděli ráno jsem Beroan jako tradičně našlápla stopu. Obě stopy byly anglicko-slaninové. Sobotní stopa byla už nějakých 30 m dlouhá, pak lomená v pravém úhlu a pokračovala asi 15 m. Beroan vyrazila jako vždy jak splašená s čumáčkem na zemi a nadšeně šla resp. letěla stopou až lom samozřejmě přeběhla, zjistila to tak po metru, vrátila se a asi 5x se otočila na místě, pak lom našla a stopu došla. Nedělní stopa byla zkoušková, asi 20 m dlouhá, lom doleva, po 1,5-2 metrech opět lom doleva a stopa až skoro k nášlapu. Takže stopa vedla dost blízko sebe, dva lomy .... Beroan šla poprvé na stopovací šňůře, pustila jsem ji asi na 3 m a šla krásně až k lomu, kde se začla točit, ale skoro ihned lom našla, zpomalila a druhý lom po asi dvou pokusech našla a pak stopu došla přímo vzorově. Sobotní i nedělní stopy už byly asi 10 minut staré. Po sobotním pohrání s pejsky, několik vyzkoušeních přivolání - 100 procentní úspěšnost!!!!! a moje velikánská radost (uvidíme jak dlouho bude trvat!) jsme vyrazili do davu, do města na nejfrekventovanější místo, prošli tam i zpět, poseděli uprostřed na lavičce a Beroan? Ta se tvářila, že ruch "velkoměsta" je pro ni přece samozřejmostí. Po nedělení stopě si Beroan vyzkoušela skoroodložení, vlastně tedy přivázání a ponechání o samotě. To se jí před časem nelíbilo, naše závislačka chce být všude s námi, takže poslední přivázání bylo dost hysterické (z její strany samozřejmě). Dneska se sice nejdřív zkusila vyvléknout, ale zjistila, že by se nejspíš oběsila, tak zalehla a v klidu nás pozorovala. Odměnou jí bylo, že po patřičném odpočinku si mohla zacvičit s velkými pejsky. Nejvíce ji využíváme při vyzkoušení pevnosti odložení, ale tentokrát si mohla vyzkoušet kromě narušitelských schopností i schopnosti čichací. Díky Sofinčině (SBT) paničce Kristýně jsem objevila Obedience a začli jsme si dnes poprvé podle jejich zkušebního řádu "hrát". Takže velcí pejskové si zapochodovali, vyzkoušeli sedni a lehni s povelem z dálky a spoustu jiných zajímavých "cviků" a Beroan s nimi pak vyrazila na rozpoznávací čuchání. Až budeme profíci, tak hodíme na hromadu každý z páníčků svůj předmět a náš pes roznese tyhle předměty pak jednotlivým páníčkům, dnes jsme zkoušeli poprvé, takže jsme potřebovali rozmístit po cvičáku každý svůj, ale přitom stejný předmět. Zatím jsem nenašla žádné přesnější pokyny k Obedience, takže proto mluvím spíš o "hře", takže jsme vymysleli, že všichni máme patřičně napachovaný stejný předmět u sebe a sice ponožku, takže jsme rozložili naše ponožky asi půl metru od sebe a vysílali pejsky, aby přinesli tu naši. Beroan se sice napoprvé trefila, ale díky mé hlouposti, protože jsem ji vzala ze strany, kde ležela zrovna ta moje, takže popadla první, ke které přišla. Ostatním pejskům se dařilo podstatně lépe, přebornicí zřejmě v této disciplině bude Heidi (NO). Valentina páníčkovu ponožku sice při obou pokusech našla, ale odmítla ji aportovat. Což se možná dá pochopit ......... No a nedělní deštivé odpoledne vzal páníček Dominika a Vévu na výlet a Beroan zůstala hlídat doma paničku. To setkání Valentiny a Bíby po návratu je až dojemné!!!! Ale abych nebyla z jejich vzájemného přátelství tak na větvi, tak se rozhodly holky, že mně něco předvedou. Protože lilo jak z konve, tak k večeru začly řádit s pískací činkou. Jejich oblíbená provokovací hra, tentokrát vyprovokovaná Valentinou, tak dlouho šťouchá činkou Beroan až ta ji začne Vévě krást a honí se s ní z jedné místnosti do druhé. Po asi 5 minutách tohohle dovádění odběhly z obýváku, kde jsme seděli, do jídelny, kde mají pelíšek. Najednou se ozvalo naříkání, pištění. Byla to Beroan. Málem jsem omdlela při pohledu, co provedly. Jak se hnaly za činkou, nějakým způsobem zajela Beroan zadníma nohama pod naše železné schodiště v jídelně a .... nemohla ven. Schod má dolů hodně ostrý výstupek, takže se nedala silou nijak vytáhnout, navíc já katastrofista už jsem viděla vykloubené kyčle apod. Beroan byla tak vyděšená, že vyčurala na místě několik litrů. No a jak to dopadlo? Nechala se ode mě zklidnit, ležela v klidu na boku, já ji hladila a povídala (v duchu se hroutila a sprostě jim oběma nadávala), páníček odtrhl kus podlahy, odšrouboval z jedné strany schodiště (já viděla, jak na nás obě schodiště padá), ale nakonec to nepomohlo, schody jsou těžké a daly se přizvednout jen málo, takže páníček doběhl do garáže a přinesl hever a milý schod heverem asi na druhý pokus nadzvedl alespoň tolik, že se mi Beroan podařilo vytáhnout. Naštěstí, naštěstí, naštěstí, následky žádné. Beroan se oklepala, pro jistotu jsme šly na loužičku a když jsme se vrátily, tak se k nám s hrozitánsky provinilým výrazem šourala Valentina. Beroan zalehla na pohovku a usnula a Valentina ji postupně očuchávala všechny drápky. Ale o drápky pod těmi schody opravdu nešlo. Mezera pod schody už je ucpaná, celé to tu píšu jen proto, že by mě nikdy takováhle blbost nenapadla, a že nemít doma páníčká, tak sama bych Beroan ven nikdy nedostala. Klepu se ještě teď a v duchu oběma nadávám. Chtěla bych napsat, že budu na své psy dávat lepší pozor, ale při té jejich aktivitě a kravích nápadech nejsem opravdu schopná předpokládat, co se jim povede příště.

30.7.2006
Poslední dva týdny byly u nás ve znamení jedné návštěvy za druhou. Dominik měl narozeniny a tak si Bíba užívala té pravé socializace. Do jejího celkem klidného domova vtrhla každý den nějaká cizí smečka a všichni si ji chtěli především hladit. Po dvou týdnech pozoruji velikánské změny. Nejvíc jí zřejmě dala návštěva naší 4,5 leté neteřinky (fotky s tyčinkami u bazénu), k té se měla asi nejvíc, v jedné chvíli se spolu válely pod stolem (Bíba vespod, Natálka sudy přes ni). S Natálkou dorazil její pejsek, pražský krysařík, s tím si Beroan taky užila, obě naše holky proháněl a chtěl je "roztrhat", ani jedno naše psí telátko se na něj nedokázalo křivě podívat, natož se po něm třeba ohnat. Jen to snášely.
Nedělní dopoledne jsme se rozhodli strávit v lese, ochladilo se na příjemných 28 stupňů, tak jsme po ránu vyrazili a začali na louce u lese stopou. Obě holky dostaly do stopy šunku! A obě stopu odešly přímo vzorově, zkrátka šunka je šunka. Sotva jsme stihli odejít stopu, přišla loukou 5-ti měsíční fenečka RR s paničkou. A po chvilce nastalo velké dovádění, nejdřív Beroan a Aimee? společně (střídavě vítězily, střídavě hnala jedna druhou) a pak dohromady s velkými holkami, Valentinkou a Arinkou (HW). To už 28 stupňů bylo příjemných víc než dost a tak jsme se pomalou procházkou konečně vypravili do lesa. Během hry a během procházky lesem jsme s Bíbou několikrát vyzkoušely přivolání a měly bychom ho obě za jedničku s hvězdičkou. Tak jen doufám, že to tu takhle budu moct napsat tak za půl roku ...

15.-16.7.2006 Sobotu jsme začli naší obvyklou návštěvou cvičáku, Beroan jsem našlápla stopu rovnou, tentokrát víc jak 20 m dlouhou proloženou asi 10 kousíčky anglické. Zejména díky té nezdravé anglické odešla Beroan tentokrát stopu na jedničku. Zarazila se už jen jedenkrát a to jen lehoulince, jinak šla celou stopu téměř vzorově. Mám z ní velikánskou radost. Potom si zacvičila VAlentinka a Beroan si vyzkoušela přivázání k tyči, to má naše závislačka opravdu ráda, takže vyváděla a když zjistila, že nikoho nepřivolá ani si nic nevynutí, tak zalehla do stínu do trávy, kam si pro ni panička došla (co kdyby pak začla vyvádět nanovo a nebylo ji pak za co pochválit) a hooodně ji pochválila a hlavně odvázala. Pak bylo krátké lítání se psy a protože se začlo rychle oteplovat, tak se jelo domů. Na parkovišti si holky ještě pohráli s agilitovými pejsky a už se fakt jelo. Po vydatném odpočinku jsme večer vyrazili na procházku k našemu 80 ha rybníku, že ho obejdeme a na druhém konci se občerstvíme na terase místní restaurace, zkrátka příjemné s užitečným. Kolem rybníka seděli co 5 m rybáři, jezdilo jedno kolo za druhým, chodí tu spousty lidí na procházky, zkrátka byla to velká zkouška ohněm pro volně běžící Beroan (s Valentinou není na volno problém) a bylo to velmi milé překvapení. Ne že by poslechla na slovo jako Valentinka, ale přivolání bez problémů, stůj už začíná opravdu chápat, nikam se bezhlavě nežene, zkrátka velká radost. Zklamaná byla jen panička, protože jsem zapomněla, jaká je to na druhou stranu dálka a tak jsme se v půlce cesty museli vrátit, protože jsem měla strach, že je to na Beroan příliš. A co si o tom myslela Beroan? Když jsme došli do naší ulice, tak celou cestu do velikého kopce na jehož vrcholu bydlíme, lítala z jedné strany silnice na druhou, pošťuchovala VAlentinku, skákala na ni, no asi jí přišlo, že si musí to zkrácení vynahradit. Neděle byla vyhlášena jako odpočinková a večer se šlo zase na procházku. Tentokrát na druhou stranu, do lesa. Beroan přivolání opět bez problémů, ale velmi zklamala paničku. Panička má zvykem se během procházky ztrácet za stromy, haldu dříví apod., Beroan si mě hodně hlídá, ale dneska těch vzruchů bylo asi moc nebo už panička začíná nebýt číslo 1 a tak v jedné chvíli zjistila pouze VAlentina, že ze smečky zmizela rozdělovačka potravy (a to by pak mohl být večer doma problém!!!) a začla mě hledat. Beroan si vesele běžela dál, pak se sice zarazila a z dálky kontrolovala, jestli mě Valentina našla. Nejdřív se ani nenamáhala běžet mi naproti, nakonec (asi jí teprve došlo, že přiděluju to jídlo) letěla a vítala mě, ale pamatuju si to na ni potvoru. Z lesa vede cesta loukou, pak přes dřevěnou houpací lávku (pro Bíbu žádný problém, Dominik je z houpání lávky strašně nadšený) no a končí návštěvou Valentinčina kamaráda dobrmana Bena. Na louce si všichni hodnou chvíli společně hráli, teda hrála si Valentina s Benem a Beroan skákala kolem nich a Benovi se vnucovala. Jenže pro něj je moc malinká a vůbec o ní nestál! Jeho zajímá Valentina a úplně nejvíc ho zajímá, jestli by náhodou Valentinka nechtěla s ním založit rodinu. Valentina se po něm občas ožene, někdy je jí to šumák, sedne na zadek a čeká až se vyblbne a jestlipak víte, co dělá Bíba? Brání Valentinu. Valentina čeká až se Ben vyblázní, Bíba se rozeběhne a skočí na něj a povalí ho z VAlentiny nebo alespoň běhá kolem a štěká na něj, byla to hrozná legrace, jak Beroan bránila Valentinu. nebo možná nebránila, myslela si, že je to úžasná hra a chtěla se taky zapojit. Uvidíme až poporoste a Ben ji do téhle hry bude chtít zapojit.

13.7.2006 vážíme 21,8 kg a dostali jsme první injekci proti tetanu, další za dva měsíce. Beroan zdědila po Valentince radost chodit na veterinu (Olivera jsme do ordinace museli vnášet), já o ní tady píšu jak je plachá a tam každého běžela očuchat a zkontrolovat. Dnešní návštěva patřila Beroan, Valentina jen v ordinaci zasedla ke své oblíbené skříňce s bombony a čekala, jestli jako něco budeeee (bylo!). Vlastně ještě se VAlentina zvážila, po měsíční odtučňovací kůře zhubla 40 Dg a váží 43,7 kg. Takže Beroan byla prohlédnuta, pochválena a odměněna a další přeočkování se bude konat za dva měsíce.

9.7.2006
Tak jsme v týdnu oslavili skoronarozeniny, či-li Beroan byly 4 měsíce. Za tu dobu nám samozřejmě vyrostla a ztloustla, ale také se naučila krásně dodržovat čurací a kaděcí pravidla, doma se to prostě nedělá, na zahradě jen v nejnutnějším případě, nejlepší je to odnést na procházce někam na louku. Doma, když je nutnost, tak se Beroan postaví ke dveřím, případně dveře zalehne, ještě neumí zakňourat nebo zaštěkat jako Véva, ta to přivedla po letech k dokonalosti, dojde si za páníčkem nebo paničkou, sedne si proti nám a kouká upřeně do očí, když to nezabere, tak začne poštěkávat a pobíhat ke dveřím. I když mě napadá, že tohle už dlouho neuděla. Ale mohla by to naučit Beroan. Takže čistotnost máme zatím (a definitivně doufám) za jedna.Jídlo - baští pořád dobře, postupně jsme přešli na krmení 3-4x denně, samozřejmě vařené zpestřené něčím "zakázaným". Třeba olomoucké tvarůžky, ty zakazuje panička. Vážíme přes 20 kg, ze schodů už Beroan bohužel nosit nemůžu, neunesu ji. Takže běhá po svých. S Valentinkou jsou nerozlučná dvojka, Valentinka je neskutečná vychovatelka, no a Bíba? Ta ji strááááášlivě zbožňuje. Je to čím dál tím větší zábava je pozorovat, ty jejich provokace, ty jejich hrátky, ty jejich ztřeštěnosti, to jejich komediantství. Prostě canice.
Na 4-měsíční štěně mi přijde Beroan hodně šikovná, ale je to buď jen můj subjektivní dojem nebo je to tím, že vyrůstá vedle dalšího psa, od kterého má šanci se spoustu věcí "naučit". Je dost odvážná (pokud nejde o lidi, ty fakt nechce, teď na cizí začla dokonce pobafávat, takže naše procházka se dneska sestávala z mého neustálého "vychovávání", což kolemjdoucí moc nechápou, všem to přï jde hrozně roztomilé, navíc u takhle sladkého štěňátka a panička jim přijde trochu "divná"), nebojí se žádné nové věci, Valentina bývala vyplašená z nových velkých věcí (kytara, motorka, deštník), Bíbě nevadí nic. Dneska na procházce v lese dokonce vlezla do nějakého starého bunkru, kam by pro ni panička spíš nešla než šla. Na procházce se chová hodně klidně, drží se nás nebo Valentinky. S Valentinkou vypadaly procházky tak, že po jejím vypuštění se vyřítila od nás s výskoky dva metry nad zemí a vyhlížela, kde jde někdo nebo něco zajímavého. A byla nepřivolatelná. Beroan má přivolání "téměř" bez problémů, dneska jsem jí to tedy zkomplikovala tím, že jsem ji nechala odejít s páníčkem, Dominikem a Valentinkou a Beroan na "ke mně" potvora přemýšlela, jestli je víc panička nebo valná část smečky. Nakonec panička zvítězila. Celou cestu si nás hlídá, ohlíží se po nás, což Valentince bylo dloho dost jedno, Beroan se schovám za strom (když už se to povede, protože si mě pořád hlídá) a už za mnou letí, s Valentinkou to bylo tak, že jsem se za stromem modlila, aby Véva někoho nepotkala dřív než jí dojde, že jde sama a paničku že někde cestou ztratila. S Beroan chodím na procházky i zvlášť, aby se naučila osamostatnit, aby se naučila chodit pořádně na vodítku, aby se fixovala víc na mě než na Valentinku. Hrozné je, že to zabírá strašně moc času. Druhé štěně jsme plánovali hodně dlouho, všechno jsme měli vymyšleno, věděli jsme, že je budeme muset i oddělovat, ale realita je opravdu náročná. A navíc každý večer usínám s pocitem, že jsem s nimi mohla udělat ještě tohle, že jsem mohla si s Bíbou pohrát víc, že jsme mohli tohle nebo tamto.
Z "povelů" trénujeme jenom - ke mně -, doma s absolutním úspěchem, venku pokud jsme samy dvě tak také, pokud jdeme celá smečka, tak to začíná být horší, ale je tam ta fixace na zbylou smečku, ne jako u Valentiny zájem o dění kolem a všechno bylo zajímavější než panička. Dneska jsem zjistila, že Beroan rozumí - stůj- několikrát jsem to zkoušela a ona se opravdu pokaždé zastaví a stojí!!!!! a to i bez Valentiny, takže tenhle povel jsme získali nějak mimovolně a běžnou výchovou při procházkách. Další povel, velice oblíbený, jsou -zuby-. To jak řeknu, tak vezme Beroan dráhu a zdrhááááá. Nakonec na přivolání přijde, ale jakmile jí otevřu tlamu, tak zalehne na zem, vystrčí břicho nebo lehne alespoň na bok a hází na mě nešťastné pohledy. Dalším povelem, který přišel tak nějak sám, je -loužička- tu máme venku opravdu na povel, ne vždycky, ale když panička pospíchá a Beroan by ráda prozkoumávala zahradu. Další co jsme zvládli díky hrám s míčkem, klackem, uzlíkem, Dominikovými botami a podobnými předměty je -přines-. To nám jde zatím asi nejlépe. Ale možná to bude častým tréninkem (a ztrátou několika bot). Náš momentálně nejnovější kousek je chytání piškotu, letícího piškotu. To dělalo Beroan velikánský problém chytit něco do tlamy, většinou ji to trefilo do čela, přeletělo apod., ale minulý týden se stal zázrak a Beroan pochopila, že stačí otevřít čumu, zkoordinovat oko s výskokem (je toho moc najednou na jedno malé štěně) a bylo to. Tak při případných závodech na víkendu s cc nebo výcvikovém víkendu od cvičáku, kde bývá tato disciplina vždy zastoupena, tak už ostudu možná neuděláme.
Momentálně nejvíc Beroan asi baví norování, hrabání, hloubení tunelů zkrátka pokud ji na zahradě hledám, tak je zalezlá někde pod smrkem a hledá poklad nebo co. Pochybuju, že by naše žravá Valentinka měla někde schované nějaké žrádlo, takže co tam ¨Beroan hledá opravdu nevím. Vím jenom, že se vrací nejenom s čumákem od hlíny, ale i s celou hlavou od hlíny a dneska na procházce k tomu ještě místo bobků kadila bahno. Takže možná se nám transformuje na jiného živočicha. Další velkou zábavou je koupání. Kdekoli v čemkoli. Ani napít se z kýblu neumí pořádně, nejdřív si do něj nacpe všechny 4 packy a pak pije, ve finále všechnu vodu vylije. Vodu mají na zahradě i ve vaničce po Dominikovi a to je obzvlášť velká zábava, hop tam, hop ven, hop tam a potopit, jestlipak se tam vejdu celá?, vejdu hurááá a teď rychle proběhnout po zahradě, uhněteeeee, letím, někdy si říkám, že se jí tím jak si namočí nohy do vody zkratuje mozek. A Valentinka (dělávala to samé, podařilo se jí takhle zničit Dominikovi několik bazénků a bazénů) na ní nevěřícně kouká, pak koukne na mě jako jestli to vidím a taky nechápu. Zkrátka je o další měsíc starší, ale úžasně praštěná je pořád stejně.

2.7.2006
Přes týden se náš život ubíral úplně stereotypně, dopoledne se holky střídavě povalují a blázní na zahradě, navečer vyrážíme na procházku. Občas se panička donutí a vezme skoro už za tmy Beroan sama na procházku, aby si Bíba vyrazila také bez Valentinky v zádech. Chová se úplně jinak, ale už si začíná zvykat. Minulý víkend se na cvičáku konala Voříškiáda, Dominik se nám vracel ze školy v přírodě, takže víkend byl hodně hektický. Z Voříškiády jsme s Bíbou stihli už jen konec, ale pár pejsků a lidí k socializaci jsme našli. V neděli jsme celé dopoledne strávili na cvičáku a socializovali.
Dnes, v neděli 2.7.2006 jsme po včerejším cvičákovém absťáku vyrazili na cvičák už brzy po ránu. Dominik, páníček a Véva odešli cvičit na plac, panička s Bíbou vyrazily na plenty, Bíba byla uvázaná u překážky a já jsem jí odešla několik metrů od ní našlápnout stopu. Tentokrát byla stopa minimálně 15 m dlouhá a do mírného oblouku. Bíba ležela pár metrů od nášlapu a šíleně nasávala vzduch a olizovala se!!!, panička totiž nezapomněla a tentokrát na stopu položila místo suchých piškotů pěkně točený salám. A to se šla stopa hned jinak. Takže Bíba vyrazila na stopu jak starý zkušený mazák, zbrzdila jsem ji, Bíba nezvedla čumáček od země. Jenže foukal dost silný vítr, takže celou stopu šla "pod stopou", na můj vkus dost daleko od původní stopy, ale všechny salámky nakonec našla, takže byť s mými rozporuplnými pocity jsme si na konci stopy zablbly a Bíba dojedla zbytek točeného. A honem za Valentinkou a ostatními na plac. Tam jsme se moc neohřáli a šlo se znovu na plenty. A ouha, panička Bíbu přivázala, aby mohla jít "velet", Bíba ječela, kňourala, pokoušela se spáchat na vodítku sebevraždu, vyskakovala jak šílenec, v jedné chvíli se vyvlékla! a přiběhla za mnou, tak zpátky, přivázat, vyhubovat za kňourání, zpátky a po chvíli odvázání Bíby a pochvala. Pak se Bíba lehce proběhla s pejsky, Vévinými kámoši. Howavartka Arinka si neumí hrát bez ustavičného štěkání a naše Beroan dlouho neotálela a začla na ní také štěkat. Po chvilce to dopadlo tak, že Beroan proháněla milou Arinku po cvičáku a štěkala na ni. V jedné chvíli, to už odpočívala pod kočárem, na okolojdoucí Arinku dokonce vystartovala, to naše skoro 4-měsíční štěně snad už Dominika i hlídá! A pak rozlišujte, za co ji pochválit, za co vyhubovat, co se snažit přejít!!! Sotva si stačila Beroan odpočinout, dorazil na cvičák nový fešák, boxer Cedrik alias Čenda s paničkou Terezkou. Terezka mívala boxera Erika, který se hooodně přátelil s Valentinkou a Beroan tradici nezklamala a vypadá to na velikánské přátelství s Čendou. Čenda je o měsíc starší, tak jsme snad konečně našli kamaráda jenom pro Beroan a ne že bude přebírat kamarády Valentince. Jak si hráli, kdo byl "hodnější" a kdo zvítězil, to je vidět na fotkách - Fotogalerie 3. Mezi hraním museli oba, Bíba teda podstatně víc, nabrat sil a hru si pak ještě zopakovali. Bíba se stihla dokonce vykoupat v blízké stoce, lehla si do ní a hltavě pila, absolutně ignorujíc šíleně ječící paničku, nakonec osvěžovnu musel přerušit až páníček, který vlezl do strohy a smradlavou Bíbu vynesl. Pak dostala napít Aquily! Nejdřív voda ze stoky, pak kupovaná balená voda. Pak už se jen odpočívalo, když se paníci, teda nejvíc panička, vypovídali, tak se jelo domů. A doma? Až do odpoledne obě holky chrundily a den zakončily společným blázněním na zahradě.

17.-20.6.2006
Tenhle víkend nás zastihl na Klubové a speciální výstavě ČMKCC v Roudnici nad Labem. Beroan se dostala mezi lidi a pejsky a my po delší pauze na výstavu!!! Po oba dny jsem se o Bíbu v podstatě nemusela starat, protože Matějovců Dominika nevěrně opustila Ebi a adoptovala Beroan a po oba dny se staly nerozlučnou dvojicí. Už nějaký čas prezentuju tady na stránkách Bíbu jako plaché a ze všeho vykulené štěně, no o tenhle víkend to vypadalo, že minimálně přeháním, maximálně si vymýšlím. Beroan se chovala vzorně, jako starý výstavní mazák. Ničeho ani nikoho se nebála, kontakty i sama vyhledávala. Takže velká pochvala. V sobotu jsme se vraceli odpoledne domů, protože naše dítě v neděli ráno odcestovávalo na školu v přírodě, takže v neděli jsme dorazili později, ale bez Dominika. V neděli byl zájem o vystavování menší než v sobotu a protože se nám domů nechtělo, tak jsme s společně s Pítem, Míťou, Lenkou a Kristinou vyrazili k Labi. V místě u kempu byl špatný vlez do vody, který nevadil Pítovi ani Mítě, oba krásně plavali, za to Valentina (Bíbu jsem se bála pustit)!!! Stála po břicho ve vodě a bála se jít dál, když Peet doplaval s Míťou ke břehu tak na ně ňafala, kradla jim vylovené klacky, prostě ostudovatá holka. Autem jsme nakonec přejeli na druhou stranu řeky, tam už vyrazila do vody i Beroan. Na dlouhém vodítku, protože paničku netěšila představa proudem braného štěnda plujícího směr Hamburg (navíc, jak bych Ti to Jarko vysvětlila???). Valentina zopakovala tyátr z druhé strany Labe. Příští caníkovské setkání bude muset být někde v blízkosti rybníka, aby se ta naše canice naučila plavat. Za to to malé caňátko, to by plavalo rádo. Po důkladném vyplavení psů jsme vyrazili směr domov, pro nás tedy oklikou směrem ku Praze, protože jsme se na poslední chvíli domluvili, že bychom mohli navštívit jedna štěnda žijící nedaleko od Prahy. Jsou to štěňátka z druhého (a zatím posledního) Grikova krytí v republice, takže Beroaniny poloségry a polobráškové. Byla to moc krásná návštěva a dlouuuuho na ně všechny budu vzpomínat. Přejeme úžasné páníčky, hodně zdraví a úspěchů na výstavních polích!!!! Lence a Gině gratulujeme!!!
A protože paničce bylo líto, že si Bíba nemohla zaplavat, vzali jsme ji s páníčkem v úterý doma na zahradě do bazénu. Pěkně doprostřed, opatrně položit na vodu a Bíba plavala. Bohužel ke břehu. Budeme asi potřebovat větší bazén!!!!! Několikrát se nechala přemluvit k návratu a je velká škoda, že přístup do bazénu je po nerezových schůdcích, takže jediná cesta je pro psa buď skok (obě se bojí) nebo snesení páníčkem, což v případě VAlentiny by musel být jedině jeřáb. Ale i ona byla celá nažhavená, přešlapuje na kraji bazénu, ráda by do vody, ale neví jak. Ach joooo. Bíba po vylezení z vody paničce za odměnu zválela skalku.
Málem bych zapomněla, Beroan nám začla přezubovat! Zatím to má v puse jak noty na buben, zbylé zoubky jsou jak z gumy, dásně oteklé, dneska nechtěla ani žižlat kost, zato klacky, míčky, pantofle a podobné věci, to jí nevadí. Ale zatím to prožívá absolutně v klidu, pokud se dobře pamatuji, tak Valentina měla teplotu, oteklou celou držtičku a zoubky jsem různě nacházela zapíchlé v hračkách.

14.6.2006

Vážíme 16,8 kg!!!!!!!, teda Beroan váží 16,8 kg! A pak že není vidět, kam se všechno to masíčko ztrácí. Bíba je potřetí přeočkovaná a to včetně vztekliny, za měsíc nás čeká ještě tetanus. Zeď nám pořád ožírá, takže dál dáváme Calcigel a na klouby pokračujeme s Canosanem. Naše "plachá" Bíba se vyřítila k panu doktorovi a hned před ordinací se k němu lísala tak, že rodinné vítačce Vévě nedala ani šanci. Stejně tak se nechala hladit od sestřiček, takže nakonec to s tou plachostí třeba nebude až tak. Nebo začíná léčba zvaná socializace fungovat. Nebo jí prostě pan doktor a sestřičky sedí. Zkrátka máme doma dvě šikovné holky. No a VAlentinka přestože vypadá jak malá lokomotivka, tak od minule přibrala 10 Dg a váží 44,1 kg. A panička se jí pokouší nasadit dietu a Véva to nechce pochopit, ach jooooooooooo.

11.6.2006
Probudila jsem se do krásného rána, krásné bylo jen do té doby, než jsem sešla dolů do jídelny. Valentinka mě vítala a Bíba mě vítala extra radostně a poskakovala přede mnou k pelíšku. Chtěla se pochlubit, co ulovila a zabila. Dominikovu, v pátek koupenou koženou sandálku. Krásnou. Součást ošacení, které Dominik poprvé v životě ocenil a každému ukazoval. Zabila ji totálně a já Bíbu málem také. Hned, na místě, tou botou. Botu jsem uklidila na místo, odkud ji vzala a odešla. Ve chvíli, kdy si pro botku došla znova a vzala ji do huby, tak dostala. Fuj bylo tak "ošklivé", že běžela chudinka se schovat do pelíšku. Pak jsem teprve našla u dveří okousanou páníčkovu také od pátku novou pantofli. Potvora.
Na cvičáku bylo kromě našich dvou skámošených ovčand ještě několik pejsků, Bíba už běhá mezi nimi. Chvilku, než začnou cvičit. Nechá se krásně odvolat a vypadá to, že poslouchá. Vypadá. Tak do puberty. Véva si zacvičila a pak se šlo socializovat na druhou půlku cvičáku, kde pokračovaly závody v agility. Po prohlídce, svačince a popovídání jsme se usadili na stupně vítězů a různě si k nám přisedávali "socializační tety a jeden strejda" (agilitové holky, omlouvám se za označení!!!!), Beroan se raději schovala, dělala že do stínu, ale všichni jsme ji prokoukli, prostě se nechtěla kámošit. No a když tu ty tety sedí tak dlouho a nic se neděje, tak to bych se na ně přece jenom mohla jít podívat, řekla si Bíba. Pak zjistila, že tety mají piškotek, tak ten si teda vzala, ale jen kousek, aby jim ukázala, že podplatit se fakt nedá. Příště musíme "tety" poprosit, aby si s námi zase přišly povídat a vzaly s sebou něco na hraní, že to by mohlo naši rozmazlenku mrňavou přilákat.
Po dlouhém spánku si holky navečer zabláznili na zahradě, páníček si s oběma na střídačku pohrál, Bíbu nejvíc nadchnul hadr. Tak doufám, že ji to přejde, abychom nakonec nemuseli shánět nějakého šikovného figuranta. Takhle silně vyvinutý lovecký pud Valentinka rozhodně neměla. Tu naopak zajímali lidi a ke každému se s výskoky hnala, aby je přivítala. Pak pejskové, k těm se řítila s ještě větší radostí (oboje ji přešlo ve dvou letech!). K pejskům má Beroan tentýž vztah, každý pejsek je tu pro ni, aby si s ní hrál.
Musím končit, ta voda, co tu za mnou teče, tak ta není z kohoutku, ale z Beroan. To jen abyste věděli, že ta naše milovaná psí holčička nějaké "drobné" neřesti pořád ještě má.

O výchově - Se zkušenostmi s výchovou našeho prvního (mého 4. pokud počítám pejsky i v mém dětství) pejska a hlavně pak v pořadí druhé Valentinky jsem s Beroan nabyla některé nové zkušenosti. Kdysi dávno mi někdo z kynologických známých řekl, že štěně mám nechat volně žít do jeho 6-7 měsíců!!!! a snažit se ho jen naučit stoprocentní přivolání. S Valentinkou jsme si tedy jen hráli a trénovali přivolání. Zkráceně řečeno. V sedmi měsících dorazila puberta a problémy. S Beroan vím, co by nás mohlo v budoucnu čekat. Taky už vím, že co zvládneme teď, máme vlastně "zadarmo", co zanedbám teď, budu napravovat další dva roky, pokud to napravím vůbec. Z Beroan vyroste velký pes, který se vždycky bude pohybovat mezi lidmi, dětmi a dalšími pejsky. K tomu je nutné ji vést už teď, takže kromě toho, že jsem neustále ve střehu, abych ve všem před Bíbou upřednostnila Valentinu, abych před oběma upřednostnila Dominka, tak neustále sleduji Beroan, a to stejně jako u Valentiny v jejím dětství, hlavně v jejím vztahu k Dominikovi. Valentina přes všechny možné problémy nikdy neměla problém s námi nebo Dominikem. Beroan se zatím chová stejně. Občas když venku potkáme někoho cizího, zkouší bublat, ježit se, poštěkávat. Neječím na ní, že je to fuj, ale prostě se míjíme a v klidu jí hlubším hlasem řeknu, nech toho, to se nedělá. Když za námi na louce přišlo dítě a ona na něj zkoušela zabublat, tak dostala vyhubováno ostřeji. V tomhle věku je štěndo strááášně přizpůsobivé a je hrozná škoda nechat si vzít tuhle šanci směřovat ho chtěným směrem. Je toho strašně moc, co to ke správné výchově štěnda chce vědět, za většinu toho co vím vděčím dvěma úžasným výcvikářkám na našem cvičáku, kromě toho jsem sběratel informací, takže na internetu jsem přečetla kde co. A největší škola byla samozřejmě Vévina výchova. Doporučuji i různé chaty, kde lidé píší jaké mají problémy a ostatní jim radí své zkušenosti. Tam jsem si někdy i uvědomila, že to co mně přišlo v dobách Vévina dětství jako roztomilé nebo neškodné, tak u někoho vyústilo v dospělosti v dost nepříjemný projev chování.

Dobrou noc a pokud to čtení někoho nudilo, moc se omlouvám. K tomuhle výchovnému psaní mě přivedl meil jedné známé, kámošky? z pátku, kdy mi psala, že to tady čte, ale že jsem to tu měla psát před dvěma lety, kdy řešila problémy se svou fenečkou a tápala a hledala rady. Takže doufám, že to tu (nejen ona) bude číst i teď a třeba jí to pomůže při výchově jejího dalšího pejska. Nebo někomu z Vás.

10.6.2006

Sobotní ráno bylo pro obě holky ve znamení stop. Vyrazili jsme na naše obvyklé místo, velkou louku u letiště. Páníček našlápl stopu Vévě a panička Beroan. Véva trénovala na zkoušky za dva týdny, šla předpisově na 10-ti metrové šňůře, na lomu trošku hledala, ale celkově velká chvála. Lom našla, předměty všechny zalehla, takže velká spokojenost. Bíba měla stopu rovnou, něco přes 10 metrů dlouhou, po půl metrech vyšperkovanou kostičkami kabanosu. ¨Na nášlapu vrazila čumáček do země a zvedla ho až úplně na konci!!!!! Místy se sice motala do kruhu, ale ze stopy v podstatě neslezla, všechen salámek našla, mooooc dobře chápe, co po ní panička chce. Čuchání ji opravdu moc baví! Mám z ní velikánskou radost a jen lituji, že i s Valentinkou jsme nezačali takhle brzo, Véva totiž na svou první stopu vyrazila někdy v roce a půl! Po stopě bylo pětiminutové společné hraní, Bíba bez problémů v té smečce velkých ovčáků, pardon ovčand. Pak jsme se přesunuli autem na kousek vzdálený cvičák, Bíba zalehla k Dominikovi na deku, Véva si zacvičila. Pak přišli štěňátka. Nejdřív ty starší, na ty jsme se jen z dálky koukali a zkusili jsme si s nimi jen slalom mezi pejsky a přivolání, ale po hodině přišli ti správně malí prcci a s těmi už to bylo výrazně lepší. Nejdřív jsme si vyzkoušeli zase slalom, chůzi u nohy s čelem vzad (Bíbě to šlo mooooc dobře) a pak jsme se zase až do konce hodiny váleli na dece a dívali se, jak to těm prckům jde. Nakonec přišla naše, teda Bíbina chvíle, mímata byla vypuštěna ke společnému hraní. Bíba si našla Olivu, 4-měsíční černou labradorku a začal zápas, ostatní pejskové je vůbec nezajímali, Bíba Olivu skolila několikrát na lopatky a okusovala ji, po nějaké době se podařilo Olivě překulit Bíbu (ta byla v šoku, že ji někdo přemohl), otřepala se a vyrazila do nového boje. Když hraní už téměř končilo, napadlo obě mrňavky jít si zaběhat, tak se společně s jezevčíkem a kníráčkem proběhly a nastalo přivolávání. Beroan na podruhé nechala všeho a hnala se za mnou, Oliva když neměla parťačku, tak se vydala také za páníčkem, ostatním pejskům se po kratším či delším "přemlouvání" páníčky podařil návrat a šlo se domů. Musím poznamenat, protože tohle všechno píšu ne pro své známé a kámoše od caníků nebo ze cvičáku (ti tohle všechno moc dobře znají), ale hlavně pro ty páníčky, co si pořizují buď první štěndo nebo prvního caníka, že Beroan reaguje na přivolání naprosto bezproblémově kvůli mému hlasu, intonaci. V téhle štěněcí školičce jsou páníčci vesměs začátečníci, kteří se stydí pracovat hlasem, myslím tím reagovat velice rozdílně při tom, co je dobře, co je fuj a úplně jinak ječopištím, když ji přivolávám. Štěnda při hře mají absolutně "černo", takže ten můj hlas musí proniknout tím jejich zaujetím. Takhle chytrá jsem samozřejmě až potom, co jsme si prožili s Valentinou. Tohle všechno jsme v dobách jejích štěněcích let netušili a proto nám nácvik přivolání trval dva roky!!! Musím říct, že ostatní páníčci štěňátek na mě koukali téměř zděšeně, když jsem na Bíbu spustila ono ječivé "ke mně" a přitom ji hecuji a hecuji a pak šíleně šíleně chválím, když doběhne. Takže Beroan dneska shrnu to, stopu i cvičák za velkou jedničku!!! No a cesta domů? Ještě žádná. Na cvičáku se totiž konal Jahodový pohár, závod v agility, takže naše chvíle pro socializaci. Chudák Beroan, nedají jí pokoj a nedají. Prošli jsme celým cvičák mezi davem lidí, pejsků, za zvuku hlasité hudby, vyvolávání, křiku, pištění dětí, štěkání pejsků - Beroan se tvářila, že tohle vidí přece denně, tak šla jak hvězda. Na štěndo se hodně lidí sápe nebo projevuje přání si jí pohladit, takže jsme se s každým (s několika) zastavili a nenuceně si povídali, Bíbu jsem k ničemu nenutila, všem jsem doporučila, aby si jí nevšímali a během chvilky, zázrak, naše odtažité štěndo se vyrazilo kontaktovat. Sice ne tak jako Valentina, ta se cpe ke každému a chce slyšet, že je krásná a úžasná a nejlepší, ale Beroan si očuchala, nechala se pohladit, nebyla v tom sice to Valentinino nadšení, ale pro nás velký pokrok. Nakonec jsme se dopracovali davem až ke klubovně, páníček dostal párek, pivo, vdolek a nanuka (panička kromě piva -fuuuuuj, navíc je řidič - samozřejmě taky, Dominik se občerstvil), panička měla kolem sebe kamarády a známé, všechny od pejsků, takže pusu nezavřela a nabila si baterky na nejmíň další týden. Bíba se stočila do stínu pod kočár, Valentina vedle ní a spokojeně v tom rambajzu usnuly. A panička mluvila a mluvila a holky spaly a spaly, no zkrátím to, domů jsme dorazili v půl třetí. Na jedno štěňátko pohybu až až, ale vzhledem k tomu, že Beroan po pěti minutách pohybu další hodinu prospala a výsledkem je v civilizaci se otužující štěně, tak snad toho jednou nebudu litovat. Jinak na závěr, agility úúúúúžasné, obdivuju páníčky, teda spíš paničky, ještě líp, ty malé holčiny, mít vlastní holčičku, už bych běžela shánět nějakého malého "raslíka" nebo nějco podobného a směřovala bych jí tímhle směrem. Navíc na těhle závodech byla jako tradičně nádherná atmosféra (večer oheň, buřtíky, hudba ....), takže vřele doporučuji, aspoň na podívání. Jak může pejsek poslouchat, co všechno pro tu milovanou paničku udělá. No a doma? Dlabanec a spánek. Až do večera. Pak zase dlabanec a loužička a zase spánek, totéž ještě teď v noci. A zítra? Zítra ráno cvičák, ale Bíba to má zítra jen na deku s Dominikem. Trénovat bude Valentinka. I když teď nám vzalo trošku energii to, že jsme za dva týdny měli jít na zkoušky a dnes nám volali, že došlo ke změně a musí vzít míň pejsků a pro nás tedy místo není. Zklamání není to správné slovo, které by rodinnou atmosféru vystihlo. Pro dnešek konec zvonec, ahoj zítra. A pokud mi někdo napíšete do Návštěvní knihy, že tu to moje "kecání" čtete a přijde Vám vůbec k něčemu, tak budu ráda.

5.6. 2006

Ráno jsem s sebou obě holky vzala do Prahy, že dáme Dominika do školy a půjdeme courat mezi lidi. Než jsem nakoupila, usnuly obě v kufru tak hlasitě, že bylo chrápání slyšet přes celé parkoviště. Takže nakonec z toho byla hodinová procházka až těsně před obědem. Véva je přátelská ke každému, Bíba je pořád odtažitá a o hlazení moc nestojí, takže jsme lapali u metra lidi ochotné a chtivé ji pohladit. Hlazení sice sama nevyhledává (tak jako Valentinka), ale jedno pohlazení už si nechává líbit, pak se vytrácí, ale už ji ani nenapadlo na někoho cizího vrčet nebo bublat. Sedly jsme si na lavičku kousek od výlezu z metra, na takové pěší frekventované křižovatce, takže vzruchů tam měla Bíba až až. Ale ona nemá problém s ničím, kluk kopající po asfaltu míč, drnčící tříkolka, rychle jedoucí kolo, metařské auto, houkající policejní auto, prskající motorka, nic z tohohle ji z míry nevyvede. Takže naším úkolem do dalších dní je zvykání na lidi, hlazení, muchlání apod.
Doma holky několik hodin prospaly a navečer jsme vyrazili na procházku, nejdřív kolem frekventované silnice, holky obě u kočárku, aby si Bíba zopákla, jak se správně chodí u nohy, druhou půlku procházky běží Véva na volno a Bíba se na vodítku vzpíná jak Šemík za ní nechápajíc, proč ona si nemůže taky běžet jen tak bez vodítka. Cestou jsme potkali Vévina psího kámoše od dětských let, dobrmánka Bena, takže si na poli spolu půl hodiny zablbli. Ale vysvětlete Bíbě, že ona s nima lítat nebude. Celou dobu se vzpínala na vodítku a chtěla za nimi, nakonec začla Bena pošťuchovat a pokoušela se ho okusovat, jak jí začal věnovat pozornost, tak padla submisivně na záda a vystrčila mu bříško a nechala si ho olizovat. Holka hambatá! Málem bych zapomněla napsat o Bíbině největším překvapení na vycházce. Byla úplně v tranzu z paní klečící na chodníku na kolenou a vytrhávající plevel. Stály jsme u babky a Bíba ji pozorovala snad 5 minut s tak nevěřícím pohledem, že jsem se jí musela smát. Tohle opravdu nechápala a babča zas nechápala, proč na ni pořád civíme. Tenhle štěněcí věk je na poznávání nových "věcí" strašně důležitý, to co jsme ve štěněcím věku zanedbali, tak jsme později s VAlentinkou hoodně těžce doháněli. Valentina třeba ve svých 2,5 letech poprvé viděla deštník, byl to takový šok, že když jsem ho nic netušíc v lese v dešti roztáhla, tak byla z něj tak v šoku, že mi zdrhla a nechtěla se vrátit, dokud tu divnou věc zase neschovám. V sobotu se na cvičáku nelíbilo Bíbě kolo, na kterém přijela naše výcvikářka. Takže ta sesedla z kola, kolo položila opodál na zem, rozhodila kolem něj piškoty a my jsme po chvíli jakoby náhodou šli kolem, já Bíbě vyprávěla blbosti a ona si v klidu kolo očuchala a piškotky sezobala. No a dneska viděla kol několik, většinou svištěly kolem ní a nic, žádná reakce.

4.6.2006 - Beroan jsou 3 měsíce!!!

V pátek večer odešla panička s páníčkem volit a následně to zapít a holky zůstaly poprvé doma sami s Dominikem. Chovaly se zřejmě vzorně, nenašla jsem po návratu dokonce ani loužičku! Při návratu nás Valentinka radostně vítala ve dveřích, zato Beroan! Naše tříměsíční prťavka stála rozkročená přes Dominika v jeho posteli a zběsile štěkala. Musela jsem na ni asi minutu mluvit než se zklidnila a pochopila ve svém hlídacím záchvatu, že jsme to jenom my.
Sobotní dopoledne patřilo opět cvičáku. Zatímco Valentina trénovala s páníčkem poslušnost na zkoušky, panička našlápla Beroan stopu, v pořadí již druhý pokus. Tentokrát byla stopa trošku delší než ta první, odhadem tak 7 m dlouhá, co 30 cm malý kousek piškotku. Stopa byla asi 15 minut stará. Bíbu jsem nechala uvázanou kousek od nášlapu a celou dobu ji hecovala, že bude hledat piškotky (lepší než dusící piškot by byla nějaká uzenina, ale to by nesměla panička trpět sklerózou). Beroan jsem ukázala na zem kousek před nášlapem, takže na nášlapu už krásně natáhla pachovou stopu a vyrazila jak profík. Po třech krocích se začala točit, protože si přišlápla piškot. Když ho našla, navedla jsem ji znova na stopu a Bíba vyrazila, úplně předpisově, s nízkým nosem, ale jen do té doby než si asi po metru opět zašlápla piškot a začla se točit a hledat ho. Tohle provedla ještě jednou a pak už se pročuchala až nakonec, kde našla peška, momentálně jednu z nejoblíbenějších hraček. Takže následovalo asi 3-minutové přetahování a pobíhání. Pak odpočinek a kontrola, jak Véva trénuje. Když přišli štěnda, tak už jsme seděli na lavičce a Bíba je z lehu jen pozorovala. Se štěndy dorazilo několik lidí jako doprovod a protože nám Bíba na nové a cizí lidi začíná bublat, tak jsme vyrazili do chumlu a každého požádali o Bíbino¨pohlazení a pomuchlání. Když jsme Bíbu přivezli před měsícem domů, byla kurážným nebázlivým štěndem, ale teď, ve třech měsících je stále kurážná na nové věci, zvuky, ale na lidi se projevuje téměř bázlivě. Na některé lidi. Když se k ní blíží někdo cizí, snaží se za mě schovat nebo zdrhnout. Když zjistí, že ji naopak posunu před sebe, do davu, začíná vrčet a pobublávat. V klidu jí vysvětlím, že takhle ne, když se totéž opakuje u stejného člověka podruhé, napomenutí už není napomenutí, ale důrazné fuj a vykrákání za kůži za krkem. Sobotní večer jsme strávili grilováním u našich přátel, sešlo se nás celkem 12, některé Bíba viděla poprvé, některé už jednou krátce viděla, a přesto tady nezaváhala ani na okamžik. Zřejmě to bylo způsobeno i místem, protože v "domácím" prostředí se necítí tolik nejistá, nejistota se objevuje v místech velkého shluku lidí (zítra vyrážíme na procházku Prahou, teď Bíba klidně spí, protože neví, co na ni panička vymyslela). TAkže se nechala od každého pohladit, nikoho neobtěžovala, byla zkrátka vzorným štěňátkem. A protože všichni pamatují štěněcí a pubertální roky naší Valentinky, tak byli všichni v šoku, že se štěně cc dokáže chovat i takhle klidně.
V neděli přes poledne jsme vyrazili nechat Bíbu ošmatlávat lidmi na cvičák, sice jen na půl hodinky, ale protože probíhaly zkoušky, našli jsme spousty dobrovolníků, kteří si rádi Bíbu pohladili a odměnili ji za její "statečnost". Všem jsme nařídili odměnu držet pevně v ruce a Bíbu napomínáme, že brát si musí velice opatrně bez použití zoubků. První reakce naší psí slečinky totiž byly : hop a urvi co můžeš, takže i doma se snažím dávat jí často různé odměny, při krájení maso apod. z ruky a učím jí brát si ho z ruky velmi jemně. Tak jako se to naučila Valentinka. A to mi připomíná další Bíbino řádění. Při hře s Valentinou musím občas zasáhnout, protože to Beroan dost často přehání, možná jsem jen citlivější, protože Véva reaguje daleko později než já, takže na Bíbu zakřičím fuj a nech ji nebo něco takového, někdy Bíba reaguje a někdy ne. Když nereaguje, tak si ji odchytím za kůži za krkem a ona tu svou "agresi" zkoušela otočit proti mně. Takže následuje fuj a trest, takhle už to praktikujeme asi týden nebo dva a dneska jsem jí nacpala přímo ruku do tlamičky a ňaf ňaf už jsem cítila zoubky (ne příliš, ale cítila, na rukou nemám ani tečku, ale ani tohle se mi samozřejmě nelíbilo), takže s fuj následovalo plácnutí přes čumáček a navečer jsem si počkala na tutéž situaci a místo zubů do mé ruky následovalo velikánské olizování mé ruky!!! Teď ještě najít nějakou takovouhle fintu na požírání klacíků, hlíny a kamínků ....

2.6.2006

Po týdnu nám Bíba dost přibrala, sotva ji taháme do schodů a ze schodů, začla nám pěkně baštit, někdy si říkám, že až moc. Nejvíc jí zatím jelo telecí hrudí a zbaštila také své první telecí kostičky. Valentinku terorizuje potvora čím dál víc, Valentina jí na oplátku krade rohlíky a hračky. Psychicky ji deptá. Stoupne si nad milou Bíbu a vyzývavě na ní kouká, ta začne poskakovat (nechce inkriminovanou věc vydat!) a po chvilce to vzdá a rohlík nebo hračku odevzdá. Nad hračkou Véva ohrne pysk a důstojně odkráčí (nadřezenost si upevnila), ale milý rohlík spořádá místo Bíby. Ta jen pak zmateně běhá po jídelně a rohlík hledá. Beroan jsem začla s sebou brát i bez Valentiny, Valentina už si občas ráda od Bíby odpočíne a Bíba se alespoň otrkává bez Véviny opory. Takže jsme navštívili Dominikovu školu, na parkovišti před supermarketem jsem nechala Bíbu osahávat cizími lidmi, chodíme na frekventovaná místa, vyhledáváme rušná místa a ukazujeme Bíbě všechno to pro ni nové kolem nás. Včera Bíbu hooodně překvapila houkající sanitka řítící se kolem nás, stála a jen zírala, co se to řítí. Navečer absolvujeme každý den kratší procházku, po týdnu už zvládneme vyrazit jak profíci, já tlačíc kočárek, u mé levé nohy Valentina a za ní teprve zařazená Beroan. Je pravda, že to dalo hodně práce vysvětlit Bíbě, kde bude její místo, chce to pevné svaly stahovat ji za vodítko, aby nestrkala alespoň hlavu před Vévu, ale včera už jsme si to vykračovali aniž jsme pravou stranou kočárku rvali zdi kolem cesty. Pomaličku nám mizí z bytu loužičky, Bíba většinou se už i chodí "ošívat" ke dveřím, když nastane čas loužičkování. Pomaličku mizí znamená v mém pojetí, že každý den najdeme třeba 1 menší loužičku, někdy i dvě. Ale většinou po noci. Když jsme spolu, tak se nám daří "hnojit" zahrádku. Holky se staly téměř nerozlučné, Beroan Valentině neudělá nic dobrého, ale přitom je za ní jak její ocásek, kam se Véva hne, letí za ní to malé třeštidlo. Spí společně v pelíšku, spí společně k sobě přitulené na pohovce, v noci spí společně s Dominikem v jeho posteli. Véva v nohou, Bíba se mu stočí u hlavičky. Zatím!! Na zahradě trénujeme přivolání, v kombinaci s piškotem máme stoprocentní úspěšnost, jsem zvědavá, jak nám to dlouho vydrží. Jinak trénujeme pouze hledání piškotů, zítra vyrazíme znovu na stopu. A okukovat štěňátka.

24.5.2006

V pondělí 22.5. nás před procházkou zastavila bouřka. V úterý jsme vyrazili za Valentinčiným kámošem, dobrmanem Benem. Panička nevzala foťák, takže fotky snad příště. Ben o Bíbu stejně vůbec nestál, zajímala ho jen a jen před týdnem dohárající Valentinka. Bíba naopak by si s ním hrozně ráda hrála a při zápasu chtěla jít Vévě na pomoc. Stálo mě velké úsilí udržet ji po celou dobu na místě. V úterý 23.5.2006 u nás byl návštěvou první caník a to Ernesto s paničkou Lenkou. Doufám, že u nás nebyl naposled a že to také nebyla poslední caníkovská návštěva. Ostatně, další caničky jsou už ohlášené. Moc se těšíme. Konečně rodina je rodina .... a krev je krev.

21.5.2006

Po předpoledním mazlíkování v pelíšku s páníčkem, Dominikem a Vévou dorazila odpoledne další návštěva za Bíbou. Klidné časy jsou ty tam, každý den alespoň jedna návštěva a Beroan se chová jako správná canička. Dneska přivezla návštěva VAlentinčinu psí kámošku Bellu, 4,5-letou brazilskou filu. Valentina je šíleně miluje a proto šílela u vrat, Beroan jsem pro jistotu držela v náručí, což se jí vůbec nelíbilo. Valentina s Bellou se přivítaly mocným poštěkáváním a já ukázala Belle Bíbu. Ta na ní hodila oko a otočila se na druhou stranu. Beroan jsem postavila na zem, tak stála tak dvě vteřiny a pak za ooohromnou Bellinkou vyrazila. Očuchávala si ji a prohlížela. Ta o ni vůbec nestála. Dělala, že ji nevidí. Asi hodinku jsme je nechali proběhat po zahradě, Beroan na milou Bellu neustále dorážela a chtěla si hrát. Jenže měla smůlu. Nezměnilo se to ani doma, Bella ji ignorovala a nemluvila ani s vlastní paničkou. Jen nabídnutým žvancem nepohrdla a tak holky společně zdlábly misky plné masíčka s rýží a zeleninkou. Beroan Valentinčinu i Bellinu misku postupně dolízala. Beroan od Bellinčiny paničky dostala krásnou velikánskou porcelánovou mísu na papání a úžasnou hračku (3 barevné soudky spojené pérovací gumou by se to dalo popsat) a začla velká tahanice s Vévou. K tomu je hračka určená, takže účel splnila. Naštěstí většinu odpoledne Bíba prospala pod stolem, takže hračka přežila. Na večer už spaly všechny tři pod stolem přitisknuté co nejpevněji k sobě. Moc krásné pokoukání!! Bellina paničku hned navrhovala, jak to bude pěkné, až budeme mít tři caníky. Tak jsme ji překotně vysvětlovali, že to opravdu neeeeee!!!, jenže kdo ví. Třeba bych těžko jednou odolávala Vévinu nebo Beroaninu štěňátku.....

20.5.2006

Včerejší večer jsme strávili s našimi nejlepšími přáteli a jejich pejskem americkou kokřicí Adinkou (foto doplníme do galerie přátel). Byl to první pejsek na návštěvě u nás doma. A pro Bíbu velké překvapení. V první chvíli se tak lekla, že zalítla za pohovku a asi půl minuty zpoza ní vyčuhovala, cože to k nám přišlo. Pak vylezla, aby všechny přivítala a chtěla se kámošit. Adinku taková prťavka moc nezajímala a tak si po chvilce všechny tři podělily hračky a ulehly společně pod jídelní stůl. Ještě že jsme pořídili takový velký, že se tam všechny vlezly. Všechny tři se chovaly spořádaně a krásně se do pozdních nočních (brzkých ranních????) hodin společně pod stolem prospaly.
Sobota, Beroanin velký den. Nebo spíš paniččin a páníčkův. Tohle sobotní ráno bylo pro Beroan dnem, kdy poprvé navštívila cvičák. Panička si na ni vymyslela, že když umí skvěle hledat piškoty v trávě na zahradě, že by si mohla vyzkoušet stopu se vším všudy. Hned po vynesení z kufru auta, zůstala Beroan překvapeně na parkovišti koukat na agility nacvičující pejsky. Druhé překvapení bylo, když Valentinka na louku natěšeně letěla za svými psími kámoškami Arinkou (HW) a Heidi (NO). Bíba je pozorovala s velkou opatrností, nakonec by možná taky běžela k nim, ale Arinka na ni štěkala a tak se bála. Stopu jsem jí našlápla asi 2 m dlouhou se dvěma malými kousky piškotu cestou a s hromádkou na konci. Beroan na začátku, když jsem ji chtěla nášlap nechat načuchat, tak ho zalehla. Pak se po bříšku odplazila dál a vůbec nechápala, že by měla dát čumáček k zemi, pak z ničeho nic se z lehu odrazila a skočila a našla první piškot. Kousek popošla, odrazila se a dlouhým skokem skočila nakonec, kde byla hromádka piškotů. Ty samozřejmě sežrala. Tak dopadl náš první pokus o stopu.
Po malém pohrání s míčkem jsme si vyzkoušeli jedno přivolání (úžasné, jak jinak u takového malého na paničce závislého štěnda) a pak dostala Bíba místo na dece a dívala se, jak Valentinka a ostatní trénují na zkoušky, na BH.
Dívat se na VAlentinku Beroan po chvíli přestalo bavit a tak usnula. Najednou po hodině velké překvapení. Dorazili štěňátka na svou výcvikovou hodinu. Beroan si je zvědavě prohlížela, tolik různých pejsků po hromadě viděla poprvé. Někteří si ji na deku přišli očuchat, část jejich páníčků si ji přišla pohladit. Beroan z jejich výcviku nespustila oči. A protože už byla odpočinutá vzala ji panička na slalom mezi pejsky. A Beroan šla, dívala se překvapeně, ale šla. Když tam byla panička .... Pak jsme si sedly doprostřed kruhu pejsků a dívaly se a dívaly. Nakonec jsme se vrátily za páníčkem, Dominikem a Vévou na deku, to už usnuly holky obě dvě. Před odchodem domů jsme ještě stihli nechat Beroan osahat od několika lidí, paniččina oblíbená PANÍ VÝCVIKÁŘKA si Bíbu "otestovala" a paničku uklidnila, že z Bíby žádná agresorka nevyroste a už se jelo domů. Dlabanec a spánek. Přestože Beroan v pohybu strávila na cvičáku celkem tak 10 minut, jestli vůbec, a většinu proležela, proseděla nebo prospala na dece, tak psychické vypětí bylo zřejmě tak silné, že po obědě zalehla a probrala se ve čtyři hodiny a to jen díky tomu, že přišla návštěva. Návštěvu před týdnem na chviličku viděla a tak už je běžela přivítat s VAlentinkou, nechala se sebou dělat cokoli, hrála si, mazlila se a pak zase spala. Návštěva odjížděla z Bíby nadšená, chvilku to vypadalo, že nám ji (vlastně obě) uloupí, ale nakonec když viděli, co holky spořádaly za hromadu srdíček s rýží a zeleninou k večeři, tak si to naštěstí rozmysleli.

18.5.2006
Ráno jsme začli odvozem Dominika do školy. Valentinka asi do jednoho roku měla velké problémy s cestováním, slintala ještě než nastoupila. Když věděla, že se pojede autem, tak jsme ji naháněli po zahradě, pak dokonce z domu musela odejít na vodítku. V autě, kufru, zvracela, slintala a tvářila se silně nešťastně. Nepomáhalo nic. Když jsme věděli, že někam pojedeme, tak jsme jí alespoň nedávali žrát. Několik hodin předem. Zvracela alespoň šťávy. Beroan je od první cesty pohodářka. Sliny žádné, zvracení absolutně ne. První cestu z Moravy absolvovala v pelíšku na zadní sedačce vedle Dominika. Teď jezdí s Vévou v kufru. Véva už má naštěstí cestování ráda, nezvrací i když se před jízdou nažere. Zůstalo jí pouze silné slinění, takže mám jedinou obavu o Bíbu, a to že ji během jízdy utopí. Valentina si v kufru nikdy nelehla. Sedí a kouká ven. Beroan při jízdě zřejmě sedí, ale jakmile někde auto chvilku stojí (před školou, obchodem, poštou), tak ji najdu tvrdě spící. Dokonce je z auta slyšet chrápání. Po příjezdu domů se obě holky nažraly a chvilku si hrály v pelíšku. V půl desáté odešla Valentina na pohovku a usnula. Bíba si ji chvilku prohlížela, pak se rozeběhla a skočila vedle ní. Koukla na mě, na Valentinu a uvelebila se na druhém konci pohovky. Usnula. Během spánku se několikrát přesunula směrem k Valentince a v půl třetí!!!!! (to milostivě vstaly, já celou dobu hlučela kolem nich s generálním úklidem) spaly těsně přitisknuté k sobě. Na naší bílé kožené ani ne rok staré pohovce. Odpoledne na mě čekaly u rodičů než jsem přivezla Dominika. Valentinka mě letěla přivítat, Bíba nikde. Našla jsem ji stulenou u mamči na klíně na pohovce, prý takhle spala celou dobu! No a na večer? Velká událost!! Bíba na první procházce. Obojek a vodítku už zná, ale na čem to ten Dominik sedí? Au, proč mi to jezdí po pacičce? A kde asi tak mám jít? Jé pomoc, člověk, a další, jéééé teď ještě pes do toho. Pomooooc!! Takhle zmatená byla. Ale nakonec pochopila, že se má zařadit za Valentinu, chvílemi se sice cpala před ni a Véva si svou trasu těsně vedle kočárku vykrývala, takže jsme asi 3x narazili do zdi, ale jinak jsme došli překvapivě daleko, až na konec druhé ulice! A zpátky s páníčkem běžela Valentinka před námi a Beroan nechápala, proč ji ta šňůra za ní nepustí!
Jinak na zahradě trénujeme přivolání, jsem moc zvědavá, až tu prťavku vypustím na cvičáku nebo procházce.

17.5.2006
Uběhlo už dva a půl týdne, co jsme si tu černou krásku přivezli domů. Když jsem tu teď po sobě četla, co jsem napsala, když byla Bíba u nás tři dny, tak se vlastně skoro nic nezměnilo. Den začíná společným venčením na zahradě, Bíba poslušně popobíhá za Valentinou a pečlivě ji sleduje, aby jako věděla ..., panička se jí občas schová za keř, roh domu a to je panečku úprk. Paničko!!!!! Ať si jde Véva kam chce, já chci za tebou ... Zahradu už má Bíba celou prošmejděnou, včetně cestiček mezi plotem a keři, tam objevila největší pochoutku, prázdné šnečí ulity (nějak si to popletla, Itálii s Franci), a tak se jí snaží rychle zkonzumovat než na to přijdu. Po loužičkách a hromádce se jde na jídlo. Beroan dlabe moc ráda, hlavně když je to to správné masíčko. Problém je, že Valentina chce žrát zrovna tak, ale vzhledem k tomu, že její váha je na horní hranici a na náš vkus mooooc na hranici, tak je to asi v současné době největší problém. Takže Valentina dostane hrstičku do své mísy, Beroan hromadu do své misky. Véva jednou oblízne mísu a smutně kouká na Bíbu, která si vesele pomlaskává vedle. Holky mají misky v kuchyni těsně vedle sebe. Valentina si nedovolí jít do Bíbiny misky, když se stane, že Bíba nedojí a odejde od misky (pravidelně chodí kontrolovat Vévinu misku a když by tam něco bylo, tak to dožere!!!), tak si Véva sedne k Bíbině misce a smutně do ní kouká, velmi zblízka a velmi smutně. Když se vyskytne někdo kolem, tak na něj hází oči jako by chtěla říct, hele tady zbylo, tak aby se to nezkazilo, já se přemůžu. Pak následuje krátké blbnutí ve Vévině pelíšku. Beroan svůj vlastní menší pelíšek používá výhradně v noci na spaní, jinak celý den tráví společně ve Vévině. Tam si po snídani lehnou těsně k sobě a společně okusují hračky, občas se Véva ujišťuje o Bíbině respektu a tak chce zrovna tu hračku, kterou právě teď okusuje Beroan a ta ji musí vydat, když pokoušou hračky, tak pokoušou sebe navzájem. Leží na boku, packami o sebe zapřené a mají do sebe držky zakleslé, občas překousnou na čumák, krk, uši. Přes váhový nepoměr je iniciátorkou - agresorkou Bíba. Někdy Véva "dělá fóry" a vrčí na Bíbu, že si hrát nebude, ta se nenechá odradit a doráží tak dlouho, až Vévě zasvítí v očích čertíci a šup jde se na to. Takže po ranních hrátkách zalezou holky do pelíšku a usnou a spí většinou skoro do oběda. Odpoledne vyrážíme na zahradu, poslední 4 dny nám to počasí trochu kazí, ale pokud tam jsme, tak jsou holky v sedmém nebi. Každoodpolední rituál Vévy je, že ještě než rozložím deku a věci, tak uprostřed zahrady padne na záda, nohy nahoru a vrčí. Beroan na nic nečeká a skočí na ni a už se okusují a blázní. Pak následuje honička, většinou ji nevidím, protože při prvním rozeběhu zavírám oči. Resp. fotím, takže až když se večer na počítači na fotky podívám, tak jsem zděšená, co to vlastně vyváděly. Takže mám třeba fotku Vévy po zádech dělající kotrmelce svahem dolů a v "náručí" celou dobu svírá Bíbu, fotku z výšky na zem padající Vévy, ale pod ní je nic netušící Bíba a ostatní tu nebudu radši ani popisovat. Takovéhle hraní probíhá třeba dvě hodinky, ale je proložené vždycky dlouhými spánkovými pauzami, takže na fotkách to může vypadat, že holky neustále blbnou, ale to jejich bláznění vždycky trvá chvilku a pak odpočívají. Někdy dobrovolně, někdy jim to musím "trošku" vysvětlit. Večerní bláznění v pelíšku se zvrhlo spíš do mazlení v pelíšku. Pak společně usínají. Přitulené jedna k druhé, čím dál víc na sebe naprané. Je to na ně moc hezký pohled, když tu tak leží k sobě přitulené s packami promotanými, jedna se vzbudí a jde se napít, druhá cupítá za ní, jedna se přetočí na bok a druhá ve spánku se přetočí zrovna tak.
Bíba a Dominik - za těch 3,5 roku, co máme Valentinku, jsem úplně zapomněla, jak to z počátku mezi nimi fungovalo. Ale Beroan k němu má dva různé vztahy. Jeden rituální zbožňovací, to ho musí se mnou každé ráno letět probudit, než se otočím, skočí mu do postele a lehne si vedle něj pod deku a olizuje a něžně okusuje. Večer ho chodí se mnou ukládat. Cestou se teda vždycky pokusí ukrást nějakou zajímavou hračku, nejlépe angličák ... Druhý Bíbin vztah je spíš lovecko-štěněcí. Jakmile se někam vypraví po kolenou, už za ním letí a skočí na něj nebo mu zezadu alespoň okusuje nohy, okusování vlasů se jí taky moc líbí. Ještě větší zábava prý je, když sedí na židli a mrská nohama, tak mu krást z nohou ponožky. Dominik ječí, protože někdy krade s ponožkou i prstíky. Naproti tomu Dominik se naučil s Beroan nežněji zacházet, ze začátku na ni šel stejně jako na Valentinu, ale dneska už se k Beroan chová trošku jinak, pokud mu teda zrovna neokusuje nos, to ji odstrčí stejně jako Valentinu, když mu přisedává nožičku.
Socializace - protože jsme zatím nebyli přeočkováni, tak Beroan cestu mimo dům a zahradu poznala zatím jen dvakrát. Jednou jela s Dominikem do školy, chtěl se s ní pochlubit. Podruhé aby tu nebyla sama, tak musela s námi, ale jen autem. Z cizích lidí viděla naše úplně nejbližší přátele a minulý víkend tu byli řemeslníci. Moc mile mě překvapila, přestože tu dělali hrozný hluk, byli cizí, pořád s něčím bouchali, tak žádné ustrašení a bázlivost, pěkně si k nim došla, prohlédla co dělají a dokonce se nechala i hladit. Už se moc těšíme, až budeme moct vyrazit. Chybí nám procházky, s Valentinou chodíme denně aspoň na dvě hodiny ven a teď takový "absťák". Moc nám chybí cvičák, tam jezdíme 3x týdně. Bíby se tedy ještě dlouho týkat nebude, ale k setkávání se štěňátky ji tam vozit budeme.
Krmení - na cestu domů dostala Beroan pytel granulek, doma se samozřejmě vrhla na Vévinu večeři (maso+příloha), já měla strach z průjmu, tak jsem jí pak granulky střídala s vařeným, ale průjem se nedostavil. Takže teď už je Bíba několik dní pouze na vařeném a granulky dostává jako bombonky. No a výsledek tohohle krmení je, dnešních 11 kg! Říkala jsem si, když ji tak nosím ze a do schodů, že už je doost těžká.

Každý den po večeři (vysvětlujte jim, že je to ta nejnemožnější chvíle) vymyslí holky nějakou novou hru. Od chvíle, co Valentina Bíbu přijala, vymyslí každý den něco jiného. Začlo to odsunutím malého Bíbina pelíšku asi 3 m od velkého Vévina a hra spočívala v tom, že Bíba běhala z jednoho do druhého a Véva ji neměla chytit. Stopla ji pokaždé packou.

Další den byla Bíba vyslaná, aby přinesla hračky. Takže Beroan letí do obýváku pro hračku, řítí se s ní kolem Vévy do velkého pelíšku a Véva ji vždycky uloví a hračku jí ukradne. Beroan přinesla hoodně hraček, když došly, tak moje pantofle a ponožku. Véva hromadila všechny hračky pod sebe a vrčela na Bíbu, když si chtěla vzít. Hra končí tím, že Véva vstává a milostivě hračky nabídne Bíbě. Dneska vymyslely hru na babu nebo co to bylo. V obýváku máme přes celou místnost rohovou pohovku, takže za ní běhala Beroan a Valentina běhala zleva doprava, aby nemohla za pohovkou vyběhnout. Beroan ofrklina se snažila kolem Valentiny proklouznout za použití nekalých prostředků, kousání, přemety apod. Hru ukončila panička. Rázně. Marně. Za pět minut vymyslely hru na přetahovanou. O plyšového červa. Červa jsem zachránila. Holky už spí. Pokračování zítra.

Po týdnu doma Včera to byl týden, co jsme si Bíbu přivezli domů. Holky se tváří, že se znají už léta. Musím říct, že jsem čekala, že než se skamarádí, že jim to zabere víc času. Je pravda, že Valentina dává Beroan najevo, že ona je ta před ní, že teď si hrát nebudou, že se spí, že tam do té místnosti Beroan nepustí, že s touhle hračkou si teď hraje ona, že tohle jídlo je její, že nejblíž u Dominika bude spát ona, že s páníčkem se teď mazlí ona, že teď hned má Beroan vstávat a jít si hrát, protože Valentinka má na to zrovna náladu apod., ale to jsou všechno jen taková drobná vychovatelská varování. Včera poprvé pily současně vodu z jedné misky, včera společně dostávaly odřezky od masa, hlavy těsně u sebe, jednou ta, podruhé ta malá (to Valentina vždycky otočila hlavu na druhou stranu, jako aby to neviděla), společně spí v jednom (Vévině) pelíšku, někdy si pelíšky prohodí, malá Bíba se rozvaluje uprostřed ohromného Vévina a Véva je stočená do klubíčka na malém Bíbině pelíšku. Nové večerní hry momentálně nevymýšlí, panička je každý večer před večeří začla brát na delší blbnutí do zahrady (kdo vyhrabe větší díru, kam zahrabala panička odpoledne ty cibulky, kdo ukousne silnější větev u keře, kdo proleze hustým křovím nejdál, kdo rychleji sežere ulitu od šneka apod.), takže už druhý nebo třetí den po večeři Valentina zalehne a Beroan zabíjí v pelíšku hračky, občas to nějak poplete a omylem se mezi ně dostanou i některé Dominikovy hračky, ale tenhle problém postupně vyřešíme. Krmení – celé vaření proleží obě na podlaze (věděli jsme, že vyhřívanou dlažbu jednou někdo náležitě ocení) a čekají. Trvá to dlouho než se maso uvaří, nechá vychladnout, do vody zavaří zelenina, příloha, bylinky a než to vychladne a kooooonečně to slavnostně panička nandá do misek. To už obě holky stojí u mě dávno v pozoru, Bíba se nacpe před Valentinu a čekají. Nejdřív dostane Valentina, po ní Beroan a už se ozývá mlaskání. Poté si navzájem zkontrolují misky. Celá večeře je veeeelký závod, kdo bude první. Nakonec obě vyloudí ještě plátek masa jen tak. Pro mě je to krásný pohled, když tak mlaskají s hlavami a miskami u sebe, hlavy nezvednou a dlabou, dokud není miska vylízaná do poslední rýže nebo těstoviny. Taky tlusťošky váží těch svých 44 a 11 kg.
Včera jsem měla mindrák z toho, jak obě Beroaniny sestřičky jsou šikovné, Beroan má šikovné sestřičky hned tři. Vanilku Sáru a Blue Belle. A protože si s jejich paničkami píšu, tak vím, co už která umí. A co Bíba neumí. Tak jsem Beroan dneska alespoň hodila míček a ukázala jí "přines". Protože si od jisté doby Valentina myslí, že se taky jmenuje Beroan, a tudíž vykonává všechno současně s Beroan, tak první "přines" bylo vlastně Valentinčino, při druhém hození měla vyběhnout Bíba, ta sice vyběhla, ale míček neviděla, odkutálel se moc daleko. Na potřetí k míčku doběhla, ale zas nevěděla co s ním. Ale na počtvrté ho zvedla, já ječivě chválila a ona mi ho donesla! Sice hodila k nohám, ale donesla. Odměnou byl piškot a velké pomazlení. Pak jsme to zopakovali ještě 2x a Beroan, světe div se, pokaždé míček přinesla. A protože se má přestat ve chvíli, kdy to pejska nejvíc baví, nebo ještě baví, tak další pokus nebyl. Takže Beroan je taky šikovná!!! Jako obě sestry, nebo aspoň skoro tak.

11.3.2007

I nedělní dopoledne patřilo cvičáku. Nejdřív si Valentinka vyrazila zatrénovat obedience. Že by jí to v poslední době šlo, to se opravdu říct nedá. Kdyby šlo o bláznění s pejsky, tak to by se zlákat nechala, nebo na vítání nově přichodších pejsků nebo lidí, to by byla kádr, ale poslušnost jí v poslední době moc neláká. Jo říkám to pořád páníčkovi, že pes je obrazem svého pána. To bývalo řečí, že Bíba je moje, že si nechá svou milovanou vychovanou Valentinku vychovanou. Dneska mi začíná pokukovat po Bíbunce, padají tu návrhy, že by si spolu šli zacvičit a tak…Z Bíby se nám totiž nějakým zázrakem vyklubala holka šikovná cvičící. S jarem a odháráním jsem začala mít pocit, že bychom měli s výcvikem a poslušností začít něco dělat. Během hárání se vytratilo naše mistrovské přivolání a světe dív se, nějaký týden po hárání, vlastně dva, máme všechno zpátky. Včera jsme vyzkoušeli přivolání mezi štěndy, na procházkách s ním oslňuje neustále, no a dneska se předvedla na velikánskou jedničku s hvězdičkou. A to nejen s přivoláním. Naše přivolání je tak úžasné, že z dálky na ní musím křičet, aby brzdila, protože v tom fofru, v jakém se ke mně řítí, mě běžně o metr přeběhne a musí se vracet. Dneska přivolání fungovalo i v zápalu největší hry s Cedrikem (boxer, stejně starý) a to až z druhé strany cvičáku, kde bláznili. Tady vidíte, jakým ječákem panička přivolává, že to takovou dálku pronikne do Beroaniných oušek… Ale od začátku. Cvičili se obedience. Mně se nechtělo cvičit s Bíbou dneska nic, tak jsme si jen tak z hecu šli zacvičit obedience s ostatními. Celou sestavu vlastně poprvé. Obedience jsem pro Beroan neplánovala, vlastně jsem jí výcvik vůbec neplánovala, protože mít dva psy ve výcviku je pro nás hodně náročné s ohledem na všechny okolnosti. Takže z hecu, první cvik sedni ve skupině. Bíba vydržela celou dobu (cvičili podle jedniček, takže malá obtížnost, aby to zas nevyznělo, že máme doma výcvikovou přebornici), ale s tím, že stojím maximálně metr od ní. Opuštění paničkou, to je nás velký problém a běh na dlouhou trať. Proto se nás dlouho žádné nároďákové zkoušky týkat nebudou, protože dlouhodobé odložení musíme velmi intenzivně začít trénovat. Další cvik je odložení v leže, pro nás to samé jako sedni, Beroan leží a panička stojí metr od ní. Vydržela celou dobu jako ostatní. Třetí cvik, chůze u nohy (u nás s vodítkem pro jistotu, ale s piškotem v ruce zvládáme v pohodě i bez vodítka) po stanovené trase. Čtvrtý cvik odložení psa do lehu mezi dvěma kužely, páníček kužel obejde, obejde psa a vezme ho do sedu. Chvilku jsme bojovaly, ale nakonec když panička neobcházela kužel, ale jenom z metru Beroan, tak na potřetí si nechala Bíba obejít i zadek a cvik jsme dokončily. Pátý cvik byl vyslání do čtvertce vyhraženého kužely (3x3 m). Páníček Bíbu přidržel, panička dělala, že do čtvertce něco pokládá a pak Bíbu vyslala směrem do čtverce. Bíba vyrazila a když byla uprostřed, tak bylo přivolání, které přece máme, takže páníček jenom zíral, jak to Bíba uměla. Další cvik, šestý, je nesení aportovacího dřeva, či-li chůze se psem u nohy, po 10-ti metrech dostane povel nes a nese dalších (my) 10 m aportík v hubě, pak předá páníčkovi. Sice pro jistotu na vodítku, ale zvládly jsme to téměř profesionálně. Sedmý cvik přivolání, to nemusím popisovat, jak bylo perfektní. Bylo by teda, kdyby Bíba beze mě vydržela ležet a čekat. Takhle ji musel páníček přidržet a pak už to bylo zase nádherné. Osmý cvik je aport přes překážku, toho jsme se vzdaly. Nemusíme mít všechno hned. Devátý cvik, nastražte uši, je identifikace předmětu. Tohle už jsme párkrát trénovali a vůbec nám to nešlo. Tentokrát byla Beroan hvězda. Zase pro jistotu na vodítku, ale vyrazila k hromádce dřívek, očichala je v rychlosti, popadla ten napachovaný paničkou a radostně mi ho přinesla. Cestou ho samozřejmě začala rozkusovat (to moc profi není, vím), takže ho nakonec dostala k sešrotování. Poslední cvik je sedni, lehni ovládání na dálku, ale to my už nestihly, protože dorazil Cedrik s Terezkou a Bíba si šla hrát. Fotky z jejich hraní jsou ve fotogalerii. Nakonec se k jejich hře přidala docvičící Bíba a kraťásek Nelson. A že bychom jeli domů????? To my zas ne. Ještě je povinná návštěva klubovny a Katky, páníček si dá pivčo a … úplně jsme zapomněli, že je na cvičáku Vítání jara se staffbulíky, či-li spousta stafíků, amstafíků a pitů na place a kolem. Do toho sluníčko jak na jaře, no trvalo nám to než jsme se donutili odjet. Holky si vyloudily nějaké ty piškoty, přivítaly kde koho, pak okoukli první závodníky na dráze a nakonec jsme se domů dostali. Ale moc se nám nechtělo. Doma holky padly a spaly. A nejenom ony, Cedrik prý doma téměř hybernoval.

Jak už bývá tradicí, celý týden krásně a v sobotu na cvičáku zima jak …v zimě. Ale šílence ani déšť neodradí a tak jsme v 9 stáli opět před branou. Je velká radost dívat se ve zpětném zrcátku na ty naše holky, jak se na cvičák těší. Bíba se proběhla s pejsky, obzvlášť se jí líbila Sofinka v krásné teplákové soupravě a moc ráda prohání Sofinčina nového „bráchu“ Conyáška. Posledně na něj vyrazila tak zběsile, že se jí bál. Dneska už to byla fajn probíhačka. Pak jsme se poflakovali kolem a Véva cvičila s páníčkem a ostatními obedience. Když dorazili štěnda, tak si šel páníček hrát na výcvikáře (pssst moooc ho to baví a panička říká „ať radši buzeruje na place páníčky štěňátek než pak mě doma – chi chi), Véva se odložila k ostraze Dominika sedícího v kočáru a Bíba se střídavě dívala, střídavě zlobila Vévu (hele co mám, pojď mi to brát z huby, nelež, pojď budeme se honit, skočím na tebe, pokoušu ti krk, tak vstávej….) a průběžně si šla s paničkou se štěňátky zacvičit. Teda spíš chodit mezi pejsky, kolem nich a tak. Na sedni a lehni nás moc neužije. To si hrajeme vedle pejsků a během hry se k sedni a lehni také dostaneme. Zkrátím to, to nejlepší bylo na konci. To už Véva milovávala (a miluje dodnes, byť už je to velká holka) a Bíba je na tom stejně. Mluvím o pouštění štěňátek na závěr hodiny, společné bláznění. Dneska bylo přibližně 30 pejsků včetně našich holek a byla to moc krásná podívaná. Labradorští žluťáci se neznámo proč separovali a hráli si ve své skupince opodál, Vévu si zamiloval francouzský buldoček a vodní pejsek a naháněli si ji po place. Měla z toho velkou radost, má ráda, když je vůdce a všichni za ní běhají. Pak ji už nebavili, tak si vyhlédla tuším bíglíka a postupně oblezla všechny štěnda a větší pejsky, aby jim to nebylo líto. Bíba, ta šťastná z pohybu bere kohokoli. Netrvalo dlouho a objevil i ji francouzský buldoček, ale jeho hra byla jenom naskakovací, jiný cíl neměl. A naše Bíba to nechápala. Stála, nechala ho a jenom nevěřícně na mě koukala: paničko nevíš prosím Tě, co to dělá???? Nemůžeš mě ho zbavit??? Trvalo jí to dost dlouho než pochopila, že se psa musí zbavit sama. Zablafala na něj, pes si dal říct, ale vzápětí byl zpátky a v té chvíli už ho Bíba hnala loukou. Trvalo to, ale došlo jí, že nemusí být jenom za trdlo. Bíba má ode mě dneska velikánskou pomyslnou jedničku. Byť díky všem peripetiím od listopadu s Dominikem necvičíme, netrénujeme, nehrajeme tak, jak bych si představovala, v návštěvě cvičáku a vůbec lítání s pejsky venku jsme měli díky sádrám a operacím Dominika velkou pauzu, tak přesto všechno, ta naše holčička černá malá, je moc šikovná. V době hárání mě vyděsila svou hluchotou a absolutní nesnahou přiběhnout na přivolání. Skončilo hárání a všechno je to zase zpátky. Přibíhá na první zavolání svého jména, na „ke mně“ někdy ani nestačí dojít. Prostě slyší své jméno a nic neřeší a letí. Pořád ještě čekám na tu pravou pubertu, na to neposlouchání, ale zatím to tu prostě není. Zatím poslouchá tak, že s Vévou v tomhle věku jsme neměli ani tušení, že to tak jde. Dokonce při hře se štěňátky se běhá „nahlásit“. Nevím jestli zkontrolovat stav piškotů v mé kapse nebo jen tak bezdůvodně, ale zkrátka i uprostřed velké hry na druhém konci cvičáku se z ničeho nic sebere a přiběhne za mnou, já jí samo nějakou mlsku dám a ona si odběhne zase hrát. Takže dneska si holky naše obě užily myslím hraní s pejsky do sytosti. Když jsme přijeli domů, tak padly vedle sebe do pelíšku a spaly celé odpoledne. Bíba se v té psí smečce chovala jako Véva, žádné startování na nikoho, žádné podřizování si někoho, prostě honička, tahání o klacík, bláznění a bláznění. Véva je dokonce takový truhlík, že jsem ji v jedné chvíli viděla na konci cvičáku stojící a na ní viseli asi tři štěňata, vzadu se snažil do těch výšek vyskočit buldoček, za lalok na krku visel bíglík a za kůži na boku se držel nějaký jiný pejsek. Ona stojí, když ji to přestane bavit, tak je setřese, poskočí, udělá na ně cukrblik, že se jde běhat a už letí. Čím je starší, tím v ní nějak víc sílí ten vítací pud. Dneska už dostala několikrát vyhubováno. Na place se objeví někdo nový, cizí. A Valentina ho běží přivítat. Přes celý plac, vrtí se přitom celá a má neskutečnou radost, že může někoho přivítat. Třikrát na ni dokonce zavolám, aby se vrátila. To vítání je pro ni strašně silné.

8.3.2007

V neděli zmítáni chřipkou jsme oslavili Beroaniny první narozeniny. Před dvěma týdny oslavila 4. narozeniny Valentinka. Takže s dárky to dopadlo jak jinak, než že v den Valentinčiných narozek dostali dárky obě a v den Beroaniných taktéž. Pytel psích mlsků, velikou pochoutku – sušené hrtany – k tomu, no a hračky. Ve druhé dávce hraček byl plyšový triangl, který má velký úspěch. Valentince se kupříkladu tak líbí, že kvůli němu dokáže seřvat i Bíbu. Tak důrazně, že Bíba vykuleně leží v pelíšku a přemýšlí co to provedla, že je Véva na ni tak hnusná. Za ten rok zvládla Bíba ve zdraví vyrůst do výšky, šířku budeme ještě dva roky dohánět, naučila se poslouchat – to pravé poslouchání nám taky bude ještě trvat. Naučila se vycházet úžasně s Valentinkou. Omotala si kolem pacičky celou bližší i vzdálenější rodinu. Musím se hodně zapírat, když ji hubuju a ona na mě zírá těma caníkovskýma kukadlama, abych ji nešla spíš pomuchlat než hubovat. Bíba je jiná než Véva. Je submisivní, i když možná zatím…. Vyrůstá přeci jen pod dominantní fenou, takže nástup její puberty bude opožděn, možná i některé jiné projevy. Uvidíme. Zatím neexistuje výchovný problém. Během hárání se vytratilo přivolání, ale od té doby co dohárala jsme zatím neměli ani na cvičáku ani na procházkách žádný problém. Na poslední procházce dokonce na „ke mně“ reagovala mnohem rychleji než Valentinka. A to naše procházka byla kolem rybníka plného rybářů, lidí na procházce, kolařů. Je bohužel pravda, že díky situaci, která nás od konce loňského roku provázela (úmrtí mého tatínka, Dominikovo komplikovaná operace nohy, operace třísla v únoru 2007 – to jsou jen ty nejsmutnější události, popisem všech strastí bych tu strávila hodiny), cítím vůči Bíbině výchově velké černé svědomí. Dominik ležel doma skoro dva měsíce se sádrou a pokud dojde na výběr Dominik x Beroanino cvičení, tak je jasné jak to dopadlo. Ale kupodivu zatím nepozoruji na Beroan žádné „zanedbání“, tedy možná jsme mohly už trénovat na nějaké zkoušky, ale nemusíme být všude první nebo u všeho. Teď fungujeme výchovně-výcvikově téměř normálně. Ale bohužel zase jen na čas, protože Dominika čeká další operace nožičky. Na štěstí na jaře, takže snad budeme moct ležet se sádrou na zahradě a vše propojit, což v zimě moc nešlo. V současné době trénujeme odložení („lehni“ a „zůstaň“), chůzi u nohy bez vodítka a aportík, který nám nejde téměř vůbec. Trénujeme, myslím že nám nejde a Beroan se tváří, že neví co po ní chci. Jinak si stále hodně hrajeme, přetahujeme se o věci. Doma jsme téměř bez problémů vysvětlili, že ze stolu se nejí, do misky se smí až na povolení od paničky, tohle si brát nesmím, ze dveří se nemá cenu řítit, stejně mě panička vrátí a půjdu až poslední. Každou sobotu a neděli nás najdete na cvičáku. Valentina trénuje obedience (www.obedience.ic.cz) a Bíba začne pomalounku konečně něco dělat. Třeba chodit na vodítku. To opravdu nerada. Takže je na čase, aby panička přitvrdila a vysvětlila to o tom tahání a přetahování. Protože ty šikovné ségry, co jsem tu o nich psala kdysi na začátku, tak ty jsou čím dál šikovnější. Jedna se chystá hned na jaře na první zkoušky a druhá, ta má krásné přivolání a paničku poslechne na slovo. A třetí ségra se čtvrtou, ty chodí na jeden cvičák společně a prý jim to také moc jde. Tak jenom doufám, že také pošlou fotky, abychom všichni viděli, jak jsou k té šikovnosti ještě krásné.

9.2.2007
Bíba už týden hárá. Definitivně. Konečně. K mé velké radosti. Poprvé začala hárat v listopadu a během jednoho dne to ustalo. Další dva měsíce jsem ji nervozně kontrolovala. Od začátku února tedy háráme. Máme doma řádnou psí slečnu. Hárání Beroan nerozhodilo tak, jako kdysi Valentinku, ta z toho byla vykulená, zmatená, jiná. Třeba nechtěla žrát. Beroan dlabe stále stejně. Jenom má k tomu chutě. Pořád ji někde vidím něco loudit. Na Dominikovi rohlík. Na páníčkovi psí bonbonky. Na mě uzené prasečí ouško. Na Valentince její rohlík. A nejslabší článek? No Valentinka. Ta jí většinou rohlík nechá!!!!!! Ve čtvrtek jí dokonce čumákem odstrčila i to své prasečí ouško. Jo naše Valentinka. Ta sice nehárá, ale má pro změnu falešnou březost. Takže se o Beroan pečlivě stará. Neustále ji myje, ouška, čelo, čumáček, oči, tlamičku, pacičky atd.. Celou. A Bíba si lehne na záda a nechá se. Vychutnává si to. Pořád někde leží navalené na sobě. Nebo s promotanýma pacičkama. Leží, žerou nebo chodí a loudí. O lítání venku nijak zvlášť nestojí. Ale když už se ven jde, tak to řádí. Teda spíš Bíba, Véva jak si myslí, že čeká štěňátka, tak je na sebe opatrná. Zrychlí pouze, když chce Beroan utéct. Což se jí těžko daří. Beroan není na zahradě pes, ale drak. Šílený drak. Bez sebekontroly. Vyfotit se to nedá, tak rychlý žádný foťák na světě není.
Poslušnost je teď u Bíby veeeelmi slabá. Od té doby co začala hárat mám pocit, že nám ohluchla. Doma nebo na zahradě je to samozřejmě o.k., to přibíhá na první zavolání (pokud neprovokuje háravka přes plot sousedovic bulíka), stačí lehký náznak a Bíba reaguje. Ovšem na ulici, tam se stala velká změna. Normálně vyjdeme z domu, já otevřu kufr a Véva a za ní Bíba naskočí. Teď naskočí Véva a Bíba si poskočí a odběhne přes silnici (nejezdí tu moc aut, ale když už jede, tak se z kopce každý řítí šílenou rychlostí) očichat si sloupek, na který čurají všichni pejsci z vesnice. Jde tam přece napsat, že by nebyla proti.... Já zavolám, nic. Zavolám znova, nic. Rozhlížím se, z které strany se vyřítí auto, Bíba si zatím jde po stopě pejsků směrem z kopce. Zavolám znova, koukne na mě, já ji začnu chválit a lákat. Radostně se za mnou rozeběhne. Oddechnu si. Vtom se zastaví uprostřed silnice a stojí a kouká. Asi přemýšlí. Jenže v dohledu nikdo. Pak záblesk a trysk za paničkou. Bože, kdo na tohle má mít nervy?????? Venku jsem ji tedy přestala pouštět na volno, dokud nedoháráme. Na zahradě jsme začaly spolu cvičit. Přivolání. Sedni. Lehni. Odložení. Čekej. Stůj. Aport. Všechno stále pomaloučku polehoučku, většinou hrou. Přivolání tedy s předpisovým předsednutím. O aport se přetahujeme, čert vem budoucí překusování a předpisové aporty, pro mě je důležité, že pro aportík vyrazí s ohromným nadšením a donese mi ho do ruky. Pak se potaháme, zvítězí a nemůžu se jí zbavit. Aportík by mohla nosit hodiny a hodiny. Začaly jsme trénovat chůzi na volno u nohy. S piškotem v ruce to jde Beroan na jedničku. Bez piškotu to nechci zjišťovat, chci si nechat iluze. Doma odkoukává Bíba od Valentinky. Valentinka mě pořád překvapuje svou empatií k Dominikovi (nebo spíš k odměně, která pak následuje), svou inteligencí, svou lehkostí, se kterou se učí nové a nové věci. Vlastně ve chvíli, kdy jsem se s kariérou Vévy jako canisterapeutického pejska rozloučila, se z ní stal nějak samovolně asistenční pejsek. Rozsvěcuje světla, zhasíná, otevírá dveře na obě strany, donáší předměty, podává věci do ruky, včera jsem jí ukazovala, jak se stahují ponožky a dneska stačilo drobné připomenutí a ona to dělá!!!!!!!!! No a všechno tohle Beroan odkoukává. Nechtěla podávat věci, nechápala, proč má podat něco "zvláštního" (kapesník, hřeben, botu) a dneska nemá problém. Sice na mě hodí pohled: fakt paničko, tohle??????, ale přinese. No a vztah Bíby k Dominikovi? Musím sebekriticky přiznat, že možná k němu tíhne momentálně víc než Valentinka. Ale tím štěněcím způsobem, takže možná ve finále to bude jinak. Nevím. Ale když je spolu pozoruju, jak si hrají, Dominik jí povídá, ona mu leží v klíně na nožičce s ortézou,jak do ní Dominik ťuká hračkami, no možná se k nějakým Helppesovým zkouškám časem ještě vypravíme. Možná o nás neslyšeli naposledy. Ale třeba ne, třeba si budu tu souhru dítě-pes užívat jenom s velkou radostí v soukromí, doma. Ještě jedno drobné doplnění. V Novinkách je nová rubrika, obrázkový standard. Je určen všem, kteří by rádi zjistili, jak má CC vypadat. Je to smutný pohled, když člověk vyrazí na výstavu a v kruhu CC vidí tolik různých druhů pejsků a jako CC vypadá málokterý. To nemluvě o tom, když potkáváme různě pejsky, u kterých jen podle kupírovaného ocásku vytuším, že by se mělo jednat o CC. Zkrátka, standard v názorných obrázcích pro všechny milovníky plemene je Vám k dispozici. Zatím bez komentáře, na kterém se snažím pracovat, ale věřím, že ti kteří by rádi pochopili, co na CC je správné a co už nikoli, při prozkoumání obrázků zcela jistě pochopí........ Nemyslím tím, že bychom své nedonalé pejsky měli mít méně rádi, žádný pes není zcela dokonalý, ale zamyslet se alespoň nad tím. CC mají spousty kritiků, ale hrozné je, že málokterý kritik ví, co vlastně kritizuje.

To bylo ráno. Pak byl chvilku klid. To totiž spala. Po obědě jsme šli na loužičku na zahradu, holky si poletovaly kolem mě. V jedné chvíli se Bíba začuchala a zjistila, že nás s Vévou má asi metr před sebou. Takže vyrazila, abychom ji tam náhodou nezapomněly. Bohužel moje koleno a já jsme jí stály v cestě, když už tak byla rozeběhlá. Zkrátím to. Ustála jsem to díky sloupku, na který jsem dopadla. Ovšem koleno je na tom trochu hůř, neohýbá se ještě dneska.
Třetí karambol nastal odpoledne. Hráli jsme si v pokojíku s Dominikem. Dominik je po operaci kotníku, má odštíplý kousek pánve a vyztužený tím kotník, bylo to prošpikované dráty, sádru měl dva měsíce a je to asi dva dny co mu ji sundali. Takže sedí, ortézku jsme sundali, že budeme nožičku cvičit. Dominik přitom svírá od Ježíška terénní velké policejní auto. Jde za námi Bíba a zakopne. A padá. Na auto. Auto na Dominika. Kam jinam než na Dominikovo operovanou nožičku. Dominik řve. Já řvu na Bíbu. Bíba kouká na mě. Bíba kouká na Dominika. Přemýšlí. Nebo to tak vypadá. Pak padne Dominikovi do klína, hlavičkou, a začne se s ním mazlit. Dominik taky chvilku přemýšlí. Pak ji něžně začne hladit. Po pěti minutách už musí mít nožičky dřevěné a zašeptá: Bíbo auuuuuu a odstrčí ji. Bíba vyskočí a jde se navalit na Valentinku.
Další velký problém je společné venčení, společné procházky. Z Beroan se venku stává dračice. Měli bychom bydlet někde v horách, v lese, zkrátka na samotě, protože je od nás slyšet neustálý můj řev, jak na Bíbu řvu: nelítej, neskákej, kam se řítíš, pozoooor strom, nečíhej na tu Vévu, nech ji na pokoji, neskákej na ni... VYpustím je totiž z domu a Bíba se letí vyčurat. Vyčurá tak 1/5 toho co potřebuje a už se řítí na Vévu. Přitom stále čurá!!!!! Véva nemá šanci potřebu vykonat, protože ten malý černý ďábel je jí stále v patách, buď na ni číhá nebo skáče nebo přepadává ze zálohy.
Dnešní sobotní ráno patřilo opět cvičáku. Valentinka s páníčkem trénují s naší cvičící tlupou obedience. My s Beroan děláme společnost Dominikovi. A obcházíme lidi. Lidi, kteří Bíbu hladí, odměňují, pohrají si s ní třeba s míčkem. Bíba totiž není Véva. Véva, která obleze každého kdo na plac vleze. Přivítá. A zjistí, co má v kapse. I když v poslední době mám pocit, že už se od Valentinky zkazila. A začíná lidi taky rozdělovat na ty, co mají v kapse piškot a na ty, ke kterým se lísat je zbytečné, protože piškot nemají. No a sem tam si s Valentinkou a páníčkem a ostatními zacvičíme. Zvládneme sedni za pochodu, lehni za pochodu. Ovšem v naší upravené štěňátkovsko-závislácké verzi, tj. paničko buď u mě nebo půjdu za tebou ..... Pak si s ostatními vezmu klacík k napachování. Aby si Bíba začuchala a našla ten správný z hromádky ostatních. Jdeme až poslední. Protože sice bezvadně označí ten napachovaný, poponese mi ho, ale okamžitě se vrátí k hromádce a než k ní doběhnu, tak stačí tři klacíky sešrotovat na třísky.
Odpoledne už je zajímavé jenom tím, jak mi holky pomáhají věšet prádlo. Valentina ví, že nemají lítat. Tak se drží u mě. Bíba chce lítat. Tak provokuje Valentinku. Valentinka je poslušná a kašle na ní. Takže když nezafunguje nic, náš černý rarášek odhopká kamsi do zahrady. Najednou slyším známé křupnutí. A rarach letí zahradou, sype na sebe hlínu z velkého plastového květináče, který se nějak při podzimním úklidu pozapomněl na zahradě. Tvoje chyba paničko!!!! Hopká s květináčem, ve kterém má vraženou hlavu kolem Vévy. Véva ví, že tohle se nesmí, protože za to mockrát dostala a tak ji ignoruje! Že by se chytila panička???? Panička ji taky ignoruje. Co by Bíba vyzkoušela??? No ano, něco paničku probere! Kousky rozkousaného květináče, který pocívačka Bíba začne žrát. Takže vyzkoušíme přivolání. Tudle nudle, ty bys mi to vzalaaa, nejdu, nejdu, hoň si mě.... Nehoníš??? Fakt ne? Ke mně????? To znám?? Máš piškot??? Tak co bude lepší???? Dobrá, zahodím květináč a doufám, že mi ten piškot dáš?????
Na závěr jenom jedno ponaučení. Nikdy, nikdy, nikdy nechvalte dne před večerem. Ve středu jsem Lence psala, když si stěžovala na svou fenku jak doma všechno ničí, že Véva sice byla všehoničitel, ale Bíbunka, to je zlatíčko, ta si všímá jen svých hraček.... To bylo ve středu. Ve čtvrtek jsem Jarce, chovatelce od které Bíbu máme, popisovala jak je Beroan šikovná, co všechno umí, jak je učenlivá, snaživá atd. Napsala jsem doslova: je úžasná, úžasná, úžasná! Tak proto nechvalte dne před večerem!!!!!!!!!!!!
Mimochodem, zítra slaví Beroan 11-ti měsíční skoronarozky.

26.1.2007
Blíží se nám období, kdy se po víc jak dvou měsících Dominik zbaví sádry na nožičce (operace kotníku, dráty, dvě různé sádry) a našim holkám konečně skončí dvouměsíční povalování. Občas jsme je tedy vyvedli na cvičák, ale ty naše pravidelné denní procházky, ty nám všem moc chybí. Ale je pravda, že za tu dobu uhnízdění se doma, se utužily vztahy Véva - Dominik, Bíba - Dominik, Bíba - panička. Holky byly dlouhé týdny jedinými Dominikovými společnicemi, Véva se stala nějak samovolně podavačkou věcí, umývačkou ušpiněné pusinky, držákem pro návaly mazlení. Bíba, ta se naučila pít s Dominikem současně z jednoho hrníčku a ještě mu stíhá při tom umýt pusinku. Její nejoblíbenější polohou se stalo v leže na zádech Dominikovi na klíně. Což s ohledem na sádru není zrovna nejšťastnější, takže se domem rozléhá dost často: Bíbooooo, auauau a pak velké chechtání. Nakonec ale nevydrží a odstrčí milou Bíbu. Ta ho obejde a nalehne na něho z druhé strany. A tak jsme trávili chvíle se sádrou doma. Přestavěli jsme jídelnu, udělali centrum bytu zde, na velké matraci plné dek zasedal denně Dominik s hračkami, knížkami a z jedné strany měl jednu a z druhé strany druhou caničku.
Za tu dlouhou dobu, co jsem zde nepsala, mám uschované dvě historky jako důkaz toho, jak se u nás žije. Dominik se nám pomalu rozpovídává a často mě překvapí slovy, která pochytí. Takže přijedeme z cvičáku, páníček otevře kufr holkám a rituálně jim před garáž do zahrady rozhodí piškoty a holky hledají. V té chvíli se ozve z auta Dominik: tatííí - ke mně!!!! A protože nás tím velmi rozesmál, tak jsem ho přistihla, že to začal občas používat, dokonce přidal i "sedni". Druhá historka je ještě otřesnější důkaz kynologického postižení naší rodiny, tedy především mě. V neděli na cvičáku mi nabídl syn výcvikářky bonbon se slovy "bude ho cucat?" a já minutu přemýšlela nad tím, jak Valentina to cukrátko vycucá, hlavou se mi hnaly myšlenky, zda se jí nemůže něco stát, přilepit se, rozříznout střevo... Pak jsem řekla, že radši ne, že pes bonbon fakt nepotřebuje. Milý kluk na mě vytřeštil oči, protože bonbon nabízel samozřejmě .... Dominikovi!!!!!!!
Beroan je 10 měsíců a nějaký ten týden. Puberta se nějak zatím nedostavila. Vévu bezmezně zbožňuje, ale zbožňování je v jejím podání občas dost drsné, no konečně je to vidět na fotkách. Véva velmi dlouho drží a nechá se "vraždit", pak jedním blafblaf zažene Bíbu a Bíba je spokojená také. Od Valentinky je prostě všechno dobře. Doma je na ně nejkrásnější pohled při ranním či večerním krmení. Misky vedle sebe a jedou tak rychle, že se tomu musím vždycky smát. I při tom fofru stačí jedna druhé koutkem očka kontrolovat, jaký je stav v druhé misce. Nakonec Véva dolíže do poslední kapičky, Bíba nechává tak tři zrnka rýže, aby měla Véva co dolíznout. Nejoblíbenější hra je asi - kdo najde ten piškot rychleji.
Bíba a poslušnost - přivolání bez problémů. Na poprvé. Dokonce se "ke mně" už bojím používat, protože jakmile to venku klouže, tak na to Bíba reaguje tak rychle, že by se přerazila! Přibíhá ke mně takovou rychlostí, že nechápu, jak to nakonec zabrzdí. A předpisově předsedne. Nechápu, kde se to naučila. Protože já ji nikdy sedat neučila. Stačilo mi, když doběhla, nechala se pohladit, odměnit a počkala na pokyn k odběhnutí. No a během zimy se nám nějak samovolně objevilo i předpisové předsednutí. Tak uvidíme, jestli nám to takhle vydrží. Aportérka je Beroan přímo vášnivá, což je zřejmě důsledek našeho častého hraní si s aportíky od prvních dní. Mám z toho radost, protože neznajíc jednoduché triky na nácvik aportíků ve štěněcím věku u Valentinky, bojovali jsme s aportem velmi dlouho. Měla dokonce období, kdy ji vyloženě nudil a nějaký čas to vypadalo, že když si to páníček zahodil, tak ať si pro to dojde. Už se těším na jaro, jak mi to Beroan předvede i na cvičáku, mezi spoustou pejsků. Že to naše "hraní si", bude mít důsledek, vychovanou caničku!
Jinak je Beroan samozřejmě pořád ještě velmi hravé štěňátko. Úžasně mazlivá, milující všechny doma, všechny známé, všechny kamarády, lidi na cvičáku, které zná. K cizím lidem se chová celkem odtažitě, tzn. že nevyhledává mazlení od nich (na rozdíl od Valentiny, která je posedlá kontaktní canička). Beroan je spokojená se svou smečkou a cizí lidi bere na milost až po nějaké době, když panička jinak nedá. No a pak je ale jako Valentinka. Takže ve finále je člověk zavalen dvěma obludami, které vyžadují hlazení, odměňování .....
Stopy nám zavál sníh, takže občas vyzkoušíme pachovky z Obedience i na Bíbu. Marně. Zatím to nechápe. Nechápe ani Vévino zanícení pro hledání paničkou na cvičáku úmyslně ztracených věcí (nejčastěji kapesník, na klíče jsme zatím nedorostli). Před VAlentinkou už nevím jak nenápadně předmět upustit, hlídá si mě jak ostříž, protože ví, že za nalezený předmět bude odměna.
Jinak pilujeme s Bíbunkou zůstaň, čekej a stůj. To jsou pro naši závislačku dost náročné povely. Ona chce být totiž s paničkou.

13.1.2007
O Obedience jsem poprvé slyšela před nějakým časem, ale jen matně. Že je to nějaký psí sport. Loni v červnu o obedience začala mluvit Kristýnka a já začala pátrat. Naposílaly jsme si navzájem co jsme kde našly a začaly o tomto sportu uvažovat. Kristýnina fenka má zdravotní problémy a její sen o IPU se stafíčkem se začal pomalinkou rozplývat, my necvičíc s Vévou obrany jsme v tu dobu měli skoro dozkouškováno (na stopařské speciály to asi nikdy nebude) a další možnosti nebyly, navíc Valentince budou 4 roky a jak to tak u molossů bývá, tak vrcholově aktivní nebývají věčně, a obedience vypadaly jako úžasná alternativa. Na cvičáku jsme zbláznili tu naši výcvikovou partu, tedy páníčky Martinu, Jirku a Lukáše, nadchli naši skvělou výcvikářku a objevili agilitovou Pavlu od borderek, která hoří pro obedience již dávno. A tak to začalo. Dali jsem dohromady zhruba přeložený zkušební řád a sem tam si zkusili zacvičit. Od podzimu cvičíme víceméně pravidelně. Někdy uprostřed podzimu padl nápad, zoficielnět obedience v ČR jako další alternativu k již známým psím sportům. A tak začalo plánování, rozhodování.. A u něj by možná ještě dlouho zůstalo nebýt toho, že vyšel v Psích sportech článek o obedience. Ten spustil vlnu nadšení a na Mém psovi se objevil chat, kde se ozvývali lidé, kteří by to chtěli zkusit. No a já tam napsala. Že cvičíme, máme nějaké plány atd. A domů mi dorazilo spousta meilíků lidí, kteří ví o co jde a chtějí to zkusit a lidí, kteří o tom jen četli a chtějí to také zkusit. A začala sháňka po zkušebním řádu. Před časem začal Jirka zkušebák překládat a nyní je již na světě. Je to přeložený rakouský zkušební řád, který až na malilinké odchylky odpovídá zkušebnímu řádu švýcarskému. Každá země má totiž zkušební řád svůj vlastní, třeba polský je trošku jiný než rakouský atd. My zatím jedeme podle tohoho "našeho" překladu, zatím jako "začátečníci", dál jsou v řádu další 3 skupiny, ta trojková je ta, o níž píší Psí sporty a podle níž se cvičilo na Světovce v Poznani. No a dál? Od čtvrtka jsou na světě webové stránky díky nejšikovnější Pavle - www.obedience.ic.cz, zatím bez spousty informací, které se tam budou průběžně objevovat.

25.11.2006 Beroan váží 35,2 kg

19.11.2006
Na neděli jsme naplánovali otrkávací návštěvu Mezinárodní výstavy psů v Letňanech. Dominik ráno vstal se skoro 39 stupni horečky a tak na výstavu byla vyslána panička s Beroan. Páníček a Valentinka hlídali a opečovávali maroda doma. Beroan ještě nikdy nebyla bez podpory celé smečky na takovéhle velké "akci". Bez Valentinky! V autě (kufru) se Beroan zprvu zvědavě rozhlíží, ale v mlze se toho nedalo moc ukoukat, tak zalehne a celou cestu prospí. Jak si to vychutnávám! Valentina si v autě ještě nikdy za svých 3,5 roku nelehla! Na parkoviště jsme dorazili krátce před začátkem, či-li v době největšího mumraje. Beroan se na to z kufru zděšeně dívala, pak na mě, jestli opravdu myslím vážně, že tam jdeme. Po několika vteřinách zaváhání vyrazila se mnou do davu. Na výstavě jsme nebyli pořádně dlouho, vlastně Beroan byla v takové ohromné hale plné psů vůbec poprvé (výstavy, které navštívila byly všechny venku a v srpnu jsme byly spolu v kladenské malé sportovní hale na krajské výstavě, takže srovnat se to rozhodně nedá) a tak jsem byla moc zvědavá, jak se naše malá plašanka bude chovat. Je jiná než všechny vítající Valentinka. A byla jsem mile překvapená. Ocásek sice zůstal většinu času pevně na zadečku (zvedl se až v restauraci, kde si s Rufíkem vedle stolu moc chtěli hrát), ale k lidem i páníčkům se chovala hodně vstřícně, nejradši měla páníčky s plnými kapsami mlsků! Ty objevuje stejně bravurně jako Valentinka, neomylně najde člověka, který v kapse piškotky má ukryté.Na výstavu jsme přijely především proto, aby si Beroan přivykla chaosu a atmosféře, aby věděla, že na takové výstavě je to celkem fajn, jsou tu hodní lidé a přátelští psi. To si myslela naivní panička. Panička, která žije v domnění, že své psy každý vychovává, jako se o to snaží ona s páníčkem. První cesta kolem kruhu vyvedla paničku rychle z omylu. Beroan na krátkém vodítku u nohy paničky, od kruhu se náhle vyřítivší pes od Georgů a bylo rázem po všem paniččině snažení. Milý nevychovanec vyrazil a zaťal naší Bíbunu do čumáčku. Štěně procházející kolem něj dobře 1 metr. Že jí čumáček procvakl jsem si bohužel všimla až za hodnou dobu! Milého pejska jsem viděla startovat ještě několikrát, už ne na štěně, takže jediný krvavý šrám měla naše Bíba. Nechci komentovat chování psa a jeho paničky. To že pes vystartuje na štěně, navíc fenečku, jednoznačně vypovídá samo! Dle mého názoru nemá takový pes na výstavě co dělat, měl by sedět doma se svou paničku a měli by spolu trénovat a trénovat, aby se oba uměli chovat ve společnosti lidí a pejsků. Nutno říct, že došlo ještě k jednomu výstupu přímo v kruhu, kde si síly chtěli změřit dva pejskové a jeden z nich se otočil i proti vlastní paničce. Proč nebyli z kruhu vykázáni, to nechápu! Takže můj dojem z výstavy byl jasný hned na začátku, nevychovaný pes a panička, která si neví rady s jeho výchovou. Nebo ví, ale nečiní! Beroan se pak naštěstí hned potkala s dalšími pejsky, Ebinkou, Geezerem a dalšími cizími, kteří se chovali správně přátelsky, tak jak se normální pes, normálně vychovaný chová, takže pomaličku se začala vzpamatovávat, dostalo se jí jako odškodnění několika odměn a no a pak při procházení halami a hledání obojku Bíbě a dárku Valentince se Bíba vzpamatovala a hledala zase pejsky ke hře. Jediné místo, kde byla Beroan opravdu nesvá, nervozni a nelíbilo se ji, byla hala pro agility, je to celkem malý prostor, tma, veliká zima a hlavně všichni ti pejskové štěkají. Neustále. To bylo hodně nepříjemné i mně, takže jsme tam dlouho nevydržely. Nakonec tedy snad závěr dobrý, ale panička se cítí rozhozeně ještě teď večer, nechápajíc proč někdo leze na výstavu s nevychovancem obtěžujícím, ubližujícím ostatním. V každém případě já jsem z Beroanina chování měla velkou radost, naprosto předčila mé očekávání. V 8,5 měsících, poprvé na takovéhle ohromné akci, poprvé ve velké hale, po nepříjemné bolestivé zkušenosti s nevychovaným pejskem a chovala se jako "profík", pro které je tohle přece normálka. No a vzhledem k tomu, že to byla poslední výstava tohohle roku, tak pokračování bude až příští rok!

18.11.2006 Po dlouhé odmlce, kdy se v naší rodině semlelo tolik nepříjemných a tragických věcí, jsme se vypravili tohle sobotní dopoledne zase na cvičák. Beroana na uvítanou všem předvedla předpisovou chůzi na vodítku, bez tahání, skákání, vzpínání. Ode všech se dočkala velké pochvaly. K mému překvapení každého radostně přivítala a to v pořadí páníčkové a pak pejskové! No a pak už cvičila Valentinka a Bíba za ní jenom smutně koukala. V pauzách mezi cviky si mohla sice pohrát s Vévou i pejsky, ale to jí nestačilo, ona má přece dlouhý absťák!!!! Byla jak drak, jenom aby už ji panička konečně pustila. A když už se ta energie nedala zvládnout a abychom hlavně nerušili obedience cvičící Vévu a ostatní, tak jsem po víc jak 2 měsících vyrazila Bíbě našlápnout stopu. Bíba byla přivázaná u překážky a nervozně poskakovala, kdy už teda konečně může vyrazit. Stopa byla pro "začátek" dlouhá asi 25 m, pak lom doleva v pravém úhlu a po asi 20 m konec. Asi 15 minut po nášlapu jsme vyrazily. Bíba hodně nedočkavě. Na stopu jsem občas položila čtvrtku piškotku (nedoporučuje se, je suchý a dusí!, ale nic jiného jsem s sebou neměla). Takže Bíba na nášlapu nasála a vyrazila. Šla s nízkým nosem, ne oprava, letěla! po stopě, šla předpisově, takže jsem ji ani nebrzdila. K lomu letěla bez problémů, no a lom našla bez problémů a další trasu také!!!!! Než jsem se vzpamatovala ze šoku, tak byl konec stopy a na něm hromádka odměn!!! Ještě teď se vzpamatovávám z toho, jak stopu proletěla a bezchybně! No a když jsme se obloukem vracely kolem nášlapu, tak Bíba začichala a vyrazila po stopě. Tak jsem ji nechala. A tentokrát bez jakéhokoli piškotu proletěla stopu opět perfektně!!!!!!!! Vypadá to, že vychovávám budoucí stopařku!
Potom jsme se vrátily za Valentintikou a vyzkoušely některé jejich obediencové disciplíny, kdyby náhodu ze stopařky nebyla stopařka... Takže jsme trénovaly nesení aportíku na dráze dlouhé alespoň 10 m a jeho odevzdání paničce, vyčichání paničkou napachovaného klacíku mezi hromadou dalších bez pachu (to nám nešlo vůbec).
No a potom už si Bíba a Véva jenom hrály, lítalo se s pejskama a bláznilo, bojovalo o klacíky....
Nakonec dorazilo torzo štěňátek z kurzů pro začátečníky, ostatní štěnda z kurzů už to nevím proč vzdali (a to včetně party caníků), takže si Beroan jenom kratince pohrála s jednou lousianskou leopardí slečnou a jednou malinkou kokřičkou, okoukla z dálky labradory a jelo se domů.

21.9.2006 Beroan váží 31,5 kg

A málem bych zapomněla, Beroan váží 30,5 kg!

Málem bych zapomněla na naši dnešní historku s Beroan, která pobavila všechny, co zrovna na cvičáku byli. Beroan byla přivázána k uvazovacímu kolíku. Chvilinku zkoušela kňučet, pak přestala a dívala se, co pejskové kolem ní cvičí. Když pejskové docvičili, dostali dlouhodobé odložení a já jsem Beroan odvázala a dala jí povel, že může vyrazit. Jenže milá Beroan stojí a kouká. Další povel a zase kouká, povelů následuje několik a Beroan stojí jak přilepená k trávníku. Na pomoc dorazil i páníček a na jeho povel přiběhla nakonec i Valentina odložená za rohem. Beroan pořád stojí. Lákala jsem ji s pytlem piškotů z asi 10 m, Beroan stále stojí. Všichni kolem se kroutí smíchy, Beroan stále stojí. Nakonec páníček vzal milou Bíbu za kšíry a popostrčil ji a naše chytrá holčička vykulila oči překvapením: jéééé já nejsem přivázaná a jak koník vyrazila vzhůru za ostatními pejsky. Ti se jí nesmáli, ale jejich páníky pobavila opravdu hodně.
Ještě na závěr k našemu "socializačnímu programu", v pátek po obědě byl Dominik jezdit na koníkovi a Beroan sama bez VAlentinky jela s námi. Koníky si zvědavě prohlížela, žádné vrčení, štěkání, byla naprosto vzorná! Jen ji vyděsili oba pejskové, kteří tam žijí, ale trvalo to jen chviličku a z dobrmánka byl bezva lítací kámoš, fenečka si moc hrát nechtěla, ale my přijeli hlavně za koníkem a na toho byla Beroanina reakce naprosto neutrální. Ještě si živě pamatuji, když jsem na koně poprvé přivedla Valentinu, naprosto nechápala, kam jí Dominika ten velký pes odváží, chtěla si s ním navíc hrát, štěkala na něj a chtěla dorážet. Beroan ho jen v klidu prohlížela. Naopak nejvíc ji zajímalo, jak vylézt na nasedací rampu a slézt z druhé strany po žebříku. Zřejmě nám z Beroan roste akrobatka ....

14.6.2006

10.6.2006

5.6. 2006

4.6.2006 - Beroan jsou 3 měsíce!!!

2.6.2006

24.5.2006

21.5.2006

20.5.2006

Po týdnu doma (květen 2006) Včera to byl týden, co jsme si Bíbu přivezli domů. Holky se tváří, že se znají už léta. Musím říct, že jsem čekala, že než se skamarádí, že jim to zabere víc času. Je pravda, že Valentina dává Beroan najevo, že ona je ta před ní, že teď si hrát nebudou, že se spí, že tam do té místnosti Beroan nepustí, že s touhle hračkou si teď hraje ona, že tohle jídlo je její, že nejblíž u Dominika bude spát ona, že s páníčkem se teď mazlí ona, že teď hned má Beroan vstávat a jít si hrát, protože Valentinka má na to zrovna náladu apod., ale to jsou všechno jen taková drobná vychovatelská varování. Včera poprvé pily současně vodu z jedné misky, včera společně dostávaly odřezky od masa, hlavy těsně u sebe, jednou ta, podruhé ta malá (to Valentina vždycky otočila hlavu na druhou stranu, jako aby to neviděla), společně spí v jednom (Vévině) pelíšku, někdy si pelíšky prohodí, malá Bíba se rozvaluje uprostřed ohromného Vévina a Véva je stočená do klubíčka na malém Bíbině pelíšku. Nové večerní hry momentálně nevymýšlí, panička je každý večer před večeří začla brát na delší blbnutí do zahrady (kdo vyhrabe větší díru, kam zahrabala panička odpoledne ty cibulky, kdo ukousne silnější větev u keře, kdo proleze hustým křovím nejdál, kdo rychleji sežere ulitu od šneka apod.), takže už druhý nebo třetí den po večeři Valentina zalehne a Beroan zabíjí v pelíšku hračky, občas to nějak poplete a omylem se mezi ně dostanou i některé Dominikovy hračky, ale tenhle problém postupně vyřešíme. Krmení – celé vaření proleží obě na podlaze (věděli jsme, že vyhřívanou dlažbu jednou někdo náležitě ocení) a čekají. Trvá to dlouho než se maso uvaří, nechá vychladnout, do vody zavaří zelenina, příloha, bylinky a než to vychladne a kooooonečně to slavnostně panička nandá do misek. To už obě holky stojí u mě dávno v pozoru, Bíba se nacpe před Valentinu a čekají. Nejdřív dostane Valentina, po ní Beroan a už se ozývá mlaskání. Poté si navzájem zkontrolují misky. Celá večeře je veeeelký závod, kdo bude první. Nakonec obě vyloudí ještě plátek masa jen tak. Pro mě je to krásný pohled, když tak mlaskají s hlavami a miskami u sebe, hlavy nezvednou a dlabou, dokud není miska vylízaná do poslední rýže nebo těstoviny. Taky tlusťošky váží těch svých 44 a 11 kg.
Včera jsem měla mindrák z toho, jak obě Beroaniny sestřičky jsou šikovné, Beroan má šikovné sestřičky hned tři. Vanilku Sáru a Blue Belle. A protože si s jejich paničkami píšu, tak vím, co už která umí. A co Bíba neumí. Tak jsem Beroan dneska alespoň hodila míček a ukázala jí "přines". Protože si od jisté doby Valentina myslí, že se taky jmenuje Beroan, a tudíž vykonává všechno současně s Beroan, tak první "přines" bylo vlastně Valentinčino, při druhém hození měla vyběhnout Bíba, ta sice vyběhla, ale míček neviděla, odkutálel se moc daleko. Na potřetí k míčku doběhla, ale zas nevěděla co s ním. Ale na počtvrté ho zvedla, já ječivě chválila a ona mi ho donesla! Sice hodila k nohám, ale donesla. Odměnou byl piškot a velké pomazlení. Pak jsme to zopakovali ještě 2x a Beroan, světe div se, pokaždé míček přinesla. A protože se má přestat ve chvíli, kdy to pejska nejvíc baví, nebo ještě baví, tak další pokus nebyl. Takže Beroan je taky šikovná!!! Jako sestry, nebo aspoň skoro tak.

CANE CORSO ITALIANO - CZECH VELVET