Mapa stránekCANE CORSO ITALIANO - CZECH VELVET
|
Díky doktore !
(Věnováno MVDr.Herčíkovi a všem jeho spolupracovníkům veterinární klinky v Horoměřicích)
Torze žaludku………noční můra všech pejskařů. Jen pro pořádek a pro ty , kdo si nejsou až tak jistí o co se vlastně jedná : Závažné, život ohrožující onemocnění především velkých plemen psů s hlubokým hrudníkem. Postižení může být různého rozsahu od jednoduché dilatace až po dilataci s částečným nebo úplným přetočením - torzí - žaludku. Vlivem změněných anatomických poměrů dochází k městnání krve v břišních orgánech a ke značnému zvětšení sleziny. Typickými příznaky, které jsou pozorovány nejčastěji jsou neklid, nucení na dávení bez schopnosti zvracet a zvětšení břicha. Ošetření veterinárním lékařem je potřebné co nejrychleji, co nejdříve je potřeba zavést žaludeční sondu a snížit tak tlak v žaludku. Jestliže sondu nelze zavést přes vstup z jícnu do žaludku, nejedná se o dilataci, ale o torzi a je nutná okamžitá operace. I v případě, že lze sondu zavést se může zhruba u 1/4 případů jednat o torzi. Vždy by tedy psovi měla být poskytnuta okamžitá odborná pomoc, měla by být stanovena poloha žaludku. Obecně je udáváno že úhynem končí cca 1/3 případů… Zažil jsem to na vlastní kůži……….ale to je až konec příběhu, který vám chci vyprávět, tak hezky po pořádku. Před sedmi lety, poté co jsem přišel o nejbáječnějšího kokršpaněla pod sluncem a zařekl se, že už nikdy žádného jiného psa nechci….. , neslyšeli jste už někdy tento začátek příběhu ? Já mockrát a z mnoha úst. Tak ještě jednou. Před sedmi lety jsem nevydržel bez pejska ani dva měsíce. Neměl jsem ovšem představu jakého vlastně chci.Velkého, malého, psa , fenečku , štěně či dospělého psa. Rozhodla za mě náhoda. Při jedné s procházek jsme na lesní cestě míjeli slečnu, která házela klacky mohutnému německému ovčákovi. Ten byl hrou tak zaujatý, že při jedné z otoček trefil mých 90 kg živé váhy a aniž by zaznamenal, že se válím v kopřivách, nesl si vítězoslavně ulovený klacek zpět k paničce. „ Bude to německý ovčák, pes, štěně a vycvičím si ho tak, že to bude taky drsňák, ale hodnej……. “ Osud tomu však chtěl jinak. „ Vy sháníte německého ovčáka ? “, ozvalo se v telefonu. „ My máme tříletou fenku s průkazem původu, je nádherná se základním výcvikem – ale hodně, doopravdy hodně bázlivá.“ Ustrašená tříletá fenečka , bojící se vlastního stínu, která má možná základní výcvik ? „ Ono to nemusí být ani štěně, ani na tom psovi vlastně netrvám a k čemu mi bude drsňák . Pojedu se na ní podívat a když se mi bude líbit…..!? “ Když tak vzpomínám na naše první setkání říkám si, že kdyby před kotcem byl natažen koberec, tak by lezla pod ním. Ale jedno vím jistě – zamiloval bych si jí i pod tím kobercem . V jejím pohledu byly zážitky minulých tří let, kdy putovala z ruky do ruky a současně otázka „ Tak co mě čeká tentokrát ? “ Plácli jsme si prakticky hned. Nastalo prvních 365 dní zapomínání na věci minulé – nekonečné procházky na několik metrů dlouhé šňůře, společně strávené hodiny v kotci či občasné přespání na zahradě domu . Jediný používaný povel „ Nechoď daleko ! “. A pak ten smělý „ nesmělý dotaz “ jestli bychom nemohli chodit na kynologické cvičiště. Nastalo druhých 365 dní zapomínání na věci minulé – přivykání na přítomnost jiných psů, první povely, cviky, nové prostředí a klasický výcvik poslušnosti. Stal se z nás psovod se svým psem. Začal jsem čím dál víc vyhledávat kynologickou literaturu s různými návody na všechno a radami o všem. Stránky o nemocech a úrazech psů jsem procházel letem světem jakoby na okraj. „ Torze žaludku – to musí být hrozné, ale to se nás ………..to spíš služební nebo pracovní psi………my jsme spíš ………. ????? “
Zběsilá jízda z okresního města na okraj Prahy je nejdelších 25 kilometrů v mém životě. Vrata polikliniky působí doopravdy jako otevřená náruč…….. Konečně. „ S čím jste přijeli ? “ „ Ovčanda s torzí žaludku “ „ Uděláme bleskový rentgen a rovnou na sál ! Vypadá to, že tam bude ještě něco navíc…“ V těchto chvílích už jen registruji zoufalé sténání mojí fenečky. Diagnóza se potvrdila – s žaludkem se otočila i slezina. Poslední slova, která z úst doktora zní v rychlosti již ze dveří operačního sálu skoro nevnímám : „ Bude to moc těžké, ale uděláme co bude v našich silách..“ Teprve teď si uvědomuji, že jsem v čekárně plné lidí, kteří tiše sledují se svými miláčky v náručí náš boj s časem. Až mnohem později mi dochází, že nikdo ani slůvkem neprotestoval s tak radikálním pomícháním pořadí. Jsem ji za to vděčný. Nevím kolikrát jsem opustil čekárnu a zase se do ní vrátil, ale prý nespočetněkrát . Nevím kolikrát jsem v duchu říkal „ Bojuj holka – nevzdávej to ! “ Nevím jestli jsem si povídal s někým v čekárně….. Vlastně ani nevím, kdo to vyšel ze dveří a řekl : „ Tak už vám jí šijou …“ „ Šijou ? Ehm, ………to znamená ??? “ „ Museli jsme jí bohužel odebrat slezinu, ale žije….“ Chápu, proč mám sucho v ústech. Všechna vlhkost se přesunula do očí, ze kterých se teď dere ven .
Jako malý kluk jsem si často hrával na divadlo. Vlastně jenom na „ divadelní děkovačku “. Dodnes mě fascinuje jak se herci dívají při děkovačce do tmy hlediště, očima těkají z jedné strany na druhou a vychutnávají si potlesk. Mírným kývnutím hlavy jako by říkali : „ Jsme rádi, že jsme se nám představení povedlo a my se vám v něm líbili..“ A na druhé straně nekonečný divácký potlesk znamená „ Díky, díky, díky ! “ Takže pane doktore a všichni kolem vás : „ Pokud vám v uších stále zní vzdálený potlesk - jsme to my všichni , kterým jste vy a vaši spolupracovníci zahráli ten nejbáječnější kus s názvem - Návrat do života. Díky vám se z nás stal opět Psovod se svým psem . „ Tlesk, tlesk, tlesk, tlesk, tlesk,……… ! “
|
