CANE CORSO ITALIANO - CZECH VELVET

Věrnost není pouhá iluze

Na přelomu starší a mladší doby kamenné se vynořuje jako první domácí zvíře bahenní špic, malý, napůl domestikovaný pes, který docela jistě pochází ze šakala. Protože v severozápadní Evropě, odkud nález pochází, v oné době už pravděpodobně šakalové nebyli, ale na bahenním špicovi jsou známky domestikace naprosto zřetelné, museli si dávní sedláci, kteří žili v kolových stavbách přivést k pobřeží Baltu své psy s sebou.

Jak ale člověk mladší doby kamenné ke svému psu vlastně přišel? Zpočátku o něj určitě nijak nestál. Celé smečky šakalů asi sledovaly táhnoucí lovecké tlupy lidí mladší doby kamenné, obklopovaly jejich sídliště, jak to ještě i dnes dělají psí páriové na Východě, o nichž se vůbec nedá říci, zda to jsou zdivočelí psi domácí nebo divocí psi, kteří udělali první kroky na cestě domestikace. A naši prapředkové asi podnikali proti těmto lovcům odpadků stejně tak málo, jak to ve shodě se starou špatnou tradicí obyvatelé Orientu činí do dnes. Ovšem oněm lovcům doby kamenné, pro něž byli ještě velcí dravci vážnými nepřáteli, přišlo asi velice vhod, když věděli, že mají kolem svého tábora široký kruh šakalů, kteří by jistě spustili divoký povyk, kdyby se blížil šavlozubý tygr nebo jeskynní medvěd.

A někdy potom se stalo, že funkce hlídače se změnila na funkci pomocníka při lovu. A ještě někdy později se stalo, že smečka šakalů, která sledovala lovícího člověka, neboť čekala na odpadky z kořisti, přestala běhat za lovcem a začala běhat před ním, aby zvěř vyslídila a podle možnosti ji stavěla. Vždyť si můžeme velice snadno představit, že tihle prapředkové psa domácího, kteří obvykle dostávali k žrádlu odpadky z velkých divokých zvířat, jaká by sami, bez lidské pomoci, přemoci nedokázali, se právě z tohoto důvodu začali o taková zvířata zajímat novým způsobem: počali sledovat jejich stopy a lidi na ně upozorňovat. Psi poznají až překvapivě rychle, kryje-li jim někdo záda, a i nejzbabělejší malé psisko se stává odvážným rváčem, když vím, že má oporu v silném příteli. Soudím tedy, že těmito spekulacemi chytrost pravěkých šakalů nijak nepřeceňuji.

Rád myslím na to, že prastarý svazek mezi člověkem a psem byl podepsán oběma smluvními stranami dobrovolně a bez jakéhokoli donucení. Všechna ostatní domácí zvířata se stala domácími zvířaty takříkajíc oklikou, tak že nejprve byla držena ve skutečném zajetí. Jedinou výjimkou je kočka, která však není pravým domácím zvířetem dodnes. A tak jsou všechna domácí zvířata nevolničtí otroci, pouze pes je přítel. Jistě, oddaný a poddaný přítel. Postupně, v průběhu mnoha tisíciletí, se totiž stalo v lepších psích rodinách zvykem, že si už nevolily za vůdce smečky psa, jak to bylo obvyklé v divočině, ale považovaly za něj vůdce lidské tlupy. Psi, zejména ti charakterní, kteří jsou „silnými“ individui, mají skutečně sklon považovat za svého pána toho, kdo je právě „pater familias“. Ale primitivní psi mívají docela jiný, méně bezprostřední vztah podřízenosti vůči člověku. Jsou-li chováni pohromadě, stane se jeden z nich vůdčím psem a ostatní jsou oddáni a věrni jemu, nikoli člověku. Pouze vůdce je ve vlastním smyslu psem svého pána, ostatní jsou přesně vzato psy tohoto psa. Kdo umí číst mezi řádky, může z naprosto pravdivých vyprávění Jacka Londona pochopit, že u saňových psích spřežení na Aljašce je tento vztah přímo pravidlem. Zajímavé je, že psi, jejichž domestikace je na vyšším stupni, nebývají se „psem jako pánem“ zcela spokojeni , a proto aktivně hledají jako vůdčího psa nějakého člověka.

Jedním z nejpodivuhodnějších a nejzáhadnějších procesů je způsob, jak si dobrý pes zvolí svého pána. Vztah mezi člověkem a psem, který je mnohem pevnější než všechny, skutečně všechny vztahy mezi námi lidmi, vznikne často náhle, v průběhu několika málo dnů. Každá věrnost byla až dosud porušena, pouze věrnost skutečně věrného psa nikoli.

Ze všech psů, které jsem dosud poznal, jsou nejvěrnější ti, v jejichž žilách proudí vedle krve šakala (Canis aureus) ještě i přiměřená trocha vlčí krve. Severský vlk (Canis lupus) se stal domácím zvířetem asi jen nepřímo, křížením se psy s šakalí krví. Oproti rozšířenému názoru, že podstatnou roli v řadě předků všech větších psích plemen hraje vlk, srovnávací etologie ví, že všechna evropská psí plemena, i ta největší jako dogy a ovčáčtí psi, mají čistou šakalí krev a nanejvýš jen nepatrný díl krve vlčí. Psi, kteří mají k vlku vůbec nejblíž, jsou určitá plemena indiánských psů na dalekém severu Ameriky, především tzv. malamuti. Také eskymáčtí psi mají jen nepatrné stopy šakalí krve. O něco víc šakalí krve mají severská psí plemena Starého světa, laponští psi, ruské lajky, samojedi a čau-čau. Ale stále tu vidíme znatelné lícní kosti, šikmo postavené oči a lehce zdvižený čenich, což všechno propůjčuje vlčí tváři zcela specifický výraz. Na druhé straně však plamenně červená barva nádherné srsti čau-čau dokazuje, že pes pochází i ze šakala.

 

Pes se definitivně připojí k jednomu pánovi tím, že mu „odpřísáhne věrnost“. U štěňat, která přicházejí z psince, k tomu dojde velmi rychle, během několika dnů. „Citlivé období“ pro tuto nejdůležitější událost psího života je u psů s šakalí krví přibližně mezi 8. měsícem a 1,5 rokem, u psů s vlčí krví asi tak kolem 6. měsíce.

Pravá velká psí láska vychází ze dvou naprosto rozdílných zdrojů. Z části není ničím jiným než příchylností, kterou cítí každý divoký pes k vůdci smečky a kterou pes domácí v podstatě beze změny přenáší na svého pána. Avšak u psů, kteří jsou více domestikovaní, k ní ještě přistupuje docela jinak uzpůsobená forma příchylnosti. Mnohé znaky, jimiž se domácí zvířata liší od divokých forem svého druhu, vznikají tak, že tělesné vlastnosti a chování, jež jsou u divokých forem příznačné jen pro rychle pomíjející nedospělá stadia, zůstávají u domestikované formy zachována trvale. Takovými znaky mnoha plemen psů domácích jsou: krátká srst, zakroucený ocas, svěšené uši, klenutá lebka a kratší tlama. V chování se však tato domestikací podmíněná vlastnost „zůstávat mladým“ projevuje především v tom, že příchylnost k matce, která se u divokého psa projevuje pouze v raném mládí, přetrvává u domácího psa po celý život a připoutává ho stálou věrností k jeho pánovi.

Nezměněná, pouze na člověka přenesená příchylnost ke smečce a domestikací podmíněná stálá dětská příchylnost jsou tedy dva na sobě poměrně nezávislé zdroje, z nichž se vytváří psí věrnost. Podstatný rozdíl v charakteru psů s vlčí krví a psů s šakalí krví spočívá v tom, že umíněné zdroje se u obou druhů projevují různě silně. Pro vlka má smečka nesrovnatelně větší význam než pro šakala. Zatímco ten je v podstatě stálým divokým zvířetem a ve smečkách loví jen příležitostně, táhne vlčí smečka severskými lesy jako vnitřně velice soudržné a – jak zcela jistě víme – vpravdě výlučné společenství, které drží nerozlučně pohromadě, a jehož členové ručí jeden za druhého, i kdyby měli zahynout. Často se tvrdí, že se vlci z jedné smečky mohou navzájem sežrat. Považuji to za lež, a to proto, že saňoví psi něco takového za žádnou cenu neudělají, i kdyby měli sebevětší hlad, a tuto sociální zábranu jim určitě nevštípil člověk.

Vlastnostmi příznačnými pro vlka jsou tedy zdrženlivá výjimečnost a bojová soudržnost za každou cenu. Velmi příznivě ovlivňují všechna psí plemena, která mají v žilách hodně vlčí krve a která se jimi odlišují od psů se šakalí krví, ti totiž většinou bývají s kdekým hned „jedna ruka“ a jdou vlastně s každým člověkem, který drží v ruce druhý konec vodítka. Pes s převážně vlčí krví je jiný. Jestliže jednou nějakému člověku odpřísáhl věrnost, je jeho psem navždy, někdo cizí se od něho nedočká jediného přátelského zavrtění huňatým ocasem. Žádný člověk, jemuž se dostalo takové věrnosti jedinému pánu, nebude už šťasten se psem, který pochází ze šakala. Na druhé straně má ovšem tato krásná vlastnost značné nevýhody, ano, tyto nevýhody jsou dokonce jejím přímým důsledkem. Předem musíš vědět, že dospělý pes pocházející z vlka nikdy nebude tvým psem. Ale to není všechno. Opustíš-li ho, úplně ho to rozvrátí, pes neposlechne ani tvou ženu, ani tvé děti, bolest způsobí, že rychle morálně klesne na úroveň opuštěného pouličního psiska, začne trhat slepice, toulat se po okolí a páchat jednu nepravost za druhou.

Přes všechnu svou věrnost a příchylnost není pokorný. Zahyne, když tě ztratí, ale bezpodmínečnou poslušnost mu prostě nevštípíš, alespoň já ne, možná že to dokáže někdo, kdo ho umí vycvičit lépe. Proto ve městě téměř nikdy nevidíme čau-čau bez vodítka, že by šel volně vedle svého pána. Pes s převahou vlčí krve má mnoho vlastností velkých kočkovitých šelem, je sice tvůj přítel na život a na smrt, ale nikdy nebude tvůj otrok. Přestože se bez tebe nedokáže obejít, má zcela vyhraněný vlastní soukromý život.

Jiný je pes s převážně šakalí krví, tomu zůstala zachována, jakožto následek dávné domestikace, ona dětská závislost, která z něho dělá snadno ovladatelného, poslušného souputníka. Místo hrdé manské věrnosti psa s převahou vlčí krve, věrnosti, jež to s poslušností nepřehání, projevuje ti pes s převážně šakalí krví takovou oddanost, která ve dne v noci, každou hodinu a každou minutu čeká jen na tvůj rozkaz, na tvé sebemenší přání. Je mu vrozena „přirozená“ poslušnost, to znamená, že když ho zavoláš, nepřijde jen proto, že ho to těší a že na něj voláš laskavě a vesele, ale protože ví, že přijít musí. Čím ostřeji na něj voláš, tím jistěji přijde, zatímco pes pocházející z vlka nepřijde vůbec, pouze se tě z dálky snaží přátelskými pohyby uklidnit. Vedle dobrých a příjemných vlastností psů s převahou šakalí krve známe bohužel i jiné, které sice také pocházejí z jejich trvalé „dětskosti“, ale pána příliš nepotěší. Všichni mladí psi jsou totiž až do určitého stáří pro každého příslušníka druhu „tabu“, to znamená, že je žádný pes nesmí kousnout. Proto bývají štěňata důvěřivá, každému se vnucují, obtěžují zvířata i lidi, aby si s nimi hráli, a vůbec se chovají podobně jako některé rozmazlené lidské děti, které každému dospělému říkají „strýčku“. Pokud se tato dětská vlastnost udrží u psa natrvalo, máme tu velmi nepříjemný psí charakter, lépe řečeno naprostý nedostatek charakteru. Ale co je nejhorší. Takoví psi, kteří vidí v každém člověku strýčka, chovají se v nejpejorativnějším slova smyslu se „psovskou“ podlézavostí i k tomu, kdo s nimi zachází jen trochu energicky. Hravé, přítulné vyskakování se v okamžiku promění v dětsky podlézavou pokoru. Určitě znáš ten druh psů, kteří tě napřed obtěžují a nepřestávají na tebe vyskakovat a najednou, bez přechodu, leží pokorně na zádech. Když na tebe taková psí potvora skáče, až ji odshora dolů plný chlupů, nakonec na ni zařveš, přestože riskuješ, že se to domácí paní dotkne. V tom okamžiku se pes vyděšeně svalí na záda a kňučí o milost. Přátelsky na něj promluvíš, aby sis domácí paní zase usmířil, a pes na tebe zase vyskočí, olízne ti obličej a chlupů na tvých kalhotách utěšeně přibývá.

Takový pes, který patří celému lidstvu, se přirozeně může snadno ztratit, protože se skamarádí s každým, kdo na něj přátelsky promluví. Ale pes, který mi může být ukraden, mi může být ukradený! Mám za zlé i mnoha skvělým, krásným a ušlechtile vyhlížejícím plemenům loveckých psů s dlouhýma svislýma ušima, že jsou většinou ochotni jít s každým, kdo má pušku přes rameno. Jsou pokorní vůči každému, a právě pro tuto vlastnost se dají používat jako užitkoví psi. Bez ní by si nikdo nemohl koupit už vycvičeného psa nebo dát svého psa vycvičit k profesionálovi. Je ale jasné, že psa může cvičit jen takový člověk, jehož on poslouchá a je mu věrný jako svému pánovi? Dáme-li tedy psa vycvičit cizímu člověku, pak od něj vlastně požadujeme, aby svůj slib věrnosti zásadně porušil. Osobní vztah mezi pánem a psem tím velmi utrpí, přestože pes, když se vrátí z učení, starý vztah ke svému pánovi zase jakžtakž najde.

Kdybychom však něco takového učinili se psem, který má převážně vlčí krev, nenaučí se buď vůbec nic a zatvrzelou zdrženlivostí a plachostí, v horším případě agresivní zlobou přivede cvičitele k zoufalství (pokud už předtím odpřísáhl věrnost svému majiteli), nebo, předáme-li ho cvičiteli příliš brzy, i po výcviku zůstane věrným tomu, kdo ho cvičil. Proto vůbec nepřichází v úvahu, abychom psa s převahou vlčí krve koupili už vycvičeného. A kdyby byl od svého pána odloučen, výcvik by se na něm stejně nepoznal. Tito psi jsou buď oddáni jednomu pánovi zcela a navždy, nebo, když skutečného pána nenajdou nebo ho ztratí, nejsou oddáni vůbec nikomu. V takovém případě jsou z nich kočky, to znamená, že jen tak žijí vedle člověka a hlubší duševní vazbu k němu nemají. V takové situaci je většina severoamerických saňových psů, do jejichž hlubokých duševních hodnot by člověk téměř nepronikl, nebýt Jacka Londona, který je poznal a odhalil. Totéž platí pro naše středoevropské čau-čau, jichž si právě z tohoto důvodu milovníci psů neváží. I čau-čau se často stávají kočkami v onom smyslu, jak jsme to právě vylíčili, protože se jim většinou první velká láska nepodaří a druhé už nejsou schopni. Čau-čau totiž skládají neodvolatelnou přísahu věrnosti mnohem dříve než všichni psi pocházející ze šakala. Žádný pes s převahou šakalí krve, ani německý ovčák nebo erdelteriér, není tak charakterní a věrný, aby si ve stáří kolem jednoho roku už za žádných okolností nedokázal zamilovat nového pána. Chceme-li si být jisti, že získáme naprostou věrnost psa s převahou vlčí krve, musíme ho vychovávat sami, a to odmalička. Dlouholeté zkušenosti s čau-čau mě přesvědčily, že takového psa si máme vzít do vlastní péče, už když mu jsou čtyři měsíce, maximálně pět. Není to tak velká oběť, jak by si snad mohl někdo myslet, protože sklon k čistotnosti se u těchto psů projevuje mnohem dříve než u jiných. Ostatně k nejpříjemnějším rysům tohoto plemene patří právě to, že si potrpí na čistotu skoro jako kočky.

Ne, moje láska nepatří výhradně psům s převahou vlčí krve, jak by se snad dalo soudit z této malé psí charakterologie. Žádný z nich zatím nedokáže být tak poslušný jako náš nedostižný německý ovčák. Ovšem ušlechtilé dravčí vlastnosti psa s převahou vlčí krve, hrdý odstup ve vztahu k cizím lidem, skutečně hluboká láska k pánovi a zároveň zdrženlivost, s jakou tuto velkou lásku projevuje, zkrátka vnitřní noblesa, nejsou o nic méně velkolepé, v tom se mu žádný pes s převahou šakalí krve nevyrovná. Ale obojí dohromady mít nemůžeme. Opravdu ne? Samozřejmě není vůbec jednoduché, aby pes pocházející z vlka dohonil těch několik desítek tisíc let domestikace, jimž vděčí pes s převahou šakalí krve za svou přetrvávající dětskost, tudíž i za svou příchylnost a pokornost. Ale jde to i jinak.

Před více lety jsme měli, moje žena a já, každý jednu fenku. Já už zmiňovanou Titu, fenku ovčáckého psa, manželka malou čau-čau, která se jmenovala Pygi. Obě představovaly čisté typy svých plemen, byly to klasické představitelky všech charakterových vlastností, jež mají Canis aureus a Canis lupus, a tak mezi námi přirozeně vyvolávaly manželské konflikty. Moje žena se ušklíbla, když Tita radostně zdravila některé naše přátele, když se vyválela v kdejaké špinavé kaluži a ani v nejmenším jí nevadilo, že pak přišla do pokoje celá zablácená, když jsem ji občas zapomněl pustit ven a jí se přihodilo něco, co by se čistotnému psu stát nemělo – ano, moje žena se mi posmívala kvůli spoustě jiných maličkostí, které by její pes za žádnou cenu nikdy neudělal. A nakonec mi ještě tvrdila, že Tita nemá vůbec vlastní život, že je jen bezduchým stínem svého pána, cožpak mi to prý nejde na nervy, když leží celý den u psacího stolu a toužebnými pohledy žadoní, aby se šlo na procházku? Tita, ten báječný pes – a bezduchý stín!!! Rozhořčeně jsem odpovídal, že kašlu na psa, se kterým nemohu jít na procházku, pes je tady přece k tomu, aby věrně chodil všude se svým pánem. Pygi se přes všechnu vychvalovanou věrnost jednomu pánovi venku okamžitě pustí po nějaké stopě – copak se snad mé paní vůbec někdy podařilo, aby se z lesa vrátila domů se svým psem? To už by si snad měla opatřit siamskou kočku, ta je ještě zdrženlivější a ještě čistotnější a navíc je tím, čím být má, totiž kočkou. Pygi přece vůbec není žádný pes. Odpověď zněla, že Tita také ne, ta že je leda nějaké sentimentální stvoření z románu od Marlittové…

Tento spor, do jehož žertovného tónu bylo přece jen přimíšeno trochu vážnosti, se urovnal tím nejpřirozenějším způsobem, jaký byl vůbec možný. Titin syn, který se jmenoval Bubi, se oženil s fenkou čau-čau Pygi. Došlo k tomu proti vůli mé ženy, která pochopitelně chtěla chovat čistokrevné čau-čau. Avšak narazila na neočekávanou překážku, poznali jsme totiž novou vlastnost psů s převahou vlčí krve: monogamní věrnost fenky k určitému samci. Moje žena cestovala se svou Pygi skoro ke všem samcům čau-čau, kteří tehdy byli ve Vídni k mání, a doufala, že fenka některého z nich vyslyší. Bylo to marné, Pygi všechny nápadníky zuřivě kousala, chtěla jen svého Bubiho a nakonec ho také dostala, přesněji řečeno on dostal ji, když rozložil na prvočinitele dveře ze silných prken, za kterými byla zavřená.

A tím se započal náš chov kříženců čau-čau a německého ovčáka. Všechnu zásluhu musíme přičíst věrné lásce Pygi k jejímu ohromnému a dobráckému Bubimu. Prosím, aby mi bylo přičteno ke cti, že jsem celou událost vylíčil podle pravdy. Bylo by totiž docela lákavé napsat: Po důkladné analýze předností i záporů, jež jsou vlastní charakterům rodu Canis lupus a Canis auereus, jsem došel k názoru, že učiním pokus spojit příznivé dispozice obou křížením.

Výsledek byl dobrý nade všechno očekávání. Zatímco se při křížení plemen obvykle spojí právě jejich špatné vlastnosti, tady došlo k vyslovenému opaku…! Pokud jde o úspěch, bylo by to úplně pravdivé a správné, jenom ten plánovaný záměr tu chyběl.

V současné době je v našem chovu jen velmi málo krve ovčáckého psa, neboť když jsem byl ve válce, zkřížila moje žena 2x čisté čau-čau, což ovšem bylo nutné, protože jinak by byla musela zkřížit velmi blízké příbuzné. Ale i tak je Titino dědictví zřetelné zejména v psychickém ohledu, psi jsou nesrovnatelně příchylnější a dají se snadněji vychovávat než čistokrevní čau-čau, přestože jen velmi cvičené oko na nich pozná, že mají trochu ovčácké krve. Teď, kdy tento chov kříženců šťastně přestál válku, mám v úmyslu jej rozšířit a pokračovat v něm. Můj chovatelský záměr je jasný: charakterově ideální pes.

                                                                                                                                               

Konrad Lorenz – Hovořil se zvěří, s ptáky a rybami, 1949