Když byly našemu prvnímu společnému pejskovi, šarpejovi, 3 roky, narodil se Dominik. Nedonošený, 920 g vážící chlapeček. Když jsme ho po 3 měsících přinesli domů, tak Oliver se ho bál, časem si na něj zvykl, spinkali spolu na pohovce, hlídal když zaplakal. Dominik se vyvíjel strašlivě pomaličku, velice rychle se projevily skoro všechny zdravotní problémy (spastická diparéza, praktická slepota, vývojová dysfázie). Právě Olíček nám předvedl, že Dominik nějaké zbytku zraku má, protože Oliver byl první po čem se Dominik začal ohlížet a pojmenovávat zvukem. Prostřednictvím psa jsme zjistili, že ten náš malý poklad vnímá svět kolem sebe daleko víc než jsme si mysleli. Ale Oliver nás v roce 2003 během jednoho týdne opustil a Dominikovi byly 4,5 roku a k našemu velkému překvapení mu Olíček strááášlivě chyběl. I ve školce zaznamenali velké změny v jeho chování, bylo to strašlivě smutné období. Bez pejska jsme byli 3,5 měsíce, nedobrovolně, protože se to na nás tehdy nějak sesypalo všechno, kromě dalšího navíc veškeré úspory zůstaly v UNION bance a tak jsme museli čekat. Moc ošklivé období a už tehdy vznikla ta touha v budoucnu nemít jen jednoho psa, protože jsme si řekli, že zažít ten prázdný pelíšek, nemít s kým jít ven, nezakopávat o uzlíky a slintance na podlaze, to už zažít nechceme.
Rasu jsme vybírali hodně zodpovědně, že to bude moloss bylo vlastně jasné od začátku, protože na malé pejsky moc netrpíme a protože jsme předpokládali, že malý pejsek by pro nás s ohledem na Dominika nebyl to pravé. Když padla volba na caníky, tak jsem napsala do jedné chovatelské stanice co jsme za rodinu, jaké máme zkušenosti s jedním pejskem, co bychom od pejska čekali, ale že nevíme, jestli by se k nám do rodiny caník hodil a jestli my bychom byli schopní ho zvládnout. A byli jsme pozváni na návštěvu. Na zahradě chs nám přivítala smečka asi 15 caníků. Všichni, které jsme měli možnost vidět byli úžasní. A hlavně se krásně chovali k Dominikovi. My jsme později poodešli na druhý konec zahrady prohlédnout si štěnda a Dominik zůstal sám s tou ohromnou smečkou. A to jsem nikdy předtím neviděla. Všichni se sesypali kolem něj, všichni se tlačili, kdo mu bude moct olíznout ručičku, on do každého šťouchl, píchl, křičel na ně, s různou razancí je hladil, zkrátka tohle asi rozhodlo úplně nejvíc, to jejich chování k Dominikovi. Původně jsme si jeli zamluvit zlatého pejska a zamilovali se tam do modré holčičky, kterou jsme si po týdnu přivezli domů.
Valentinka byla šílenec od první chvíle. Po letech mně chovatelka řekla, že Valentinčinu matku musela věnovat sestře, protože jí dělala ohromné rozbroje ve smečce, celá smečka chrní ve stínu a Vévina mamina lítá splašeně od jednoho k druhému, šťouchá do nich čumákem, kdo si jako půjde hrát. A když se na ní ohnali tak jim na usmířenou olízala držtičky. A Valentina je totéž. Od první chvíle milovala všechny a všechno, ale té energie, to bylo k nepřežití. Byly chvíle, kdy jsem i brečela, že to nebyl nejlepší výběr, že to prostě nezvládnem. To bylo v době, kdy byl VAlentině tak 1-1,5 roku a bylo to pořád stejné, už jsem byla smířená i s tím, že nebude nikdy venku chodit bez vodítka (byla nepřivolatelná, na každého se hnala jeleními skoky a chtěla se vítat). Někdy v 1 roce jsme vyrazili na cvičák (po dlouhém výběru) a narazili na úžasnou výcvikářku, která nás začla vést a hlavně nám věřila. Po letech mně řekla, že si udělala už tenkrát na VAlentině bez našeho vědomí několik "testů" a že věděla, že Valentina bude v pohodě, že tam není ani stopa po agresi, ale že nevěděla nic o nás a nevěděla, jestli to zvládneme my. Vévě že věřila. Dneska je na nás moooc pyšná a já jsem Valentince vděčná a vždycky budu za to, že jsem mohla poznat takovéhle lidi. Navíc nebýt VAlentininých vylomenin a výchovných problémů, tak bych o psech věděla stejné houby jako jsem věděla předtím. Šarpej byl pro nás jako dítě. VAlentina je PES a to bylo to nejdůležitější co jsme s ní pochopila.
Valentinka Dominika milovala od samého začátku. Byla šílená na všechno a všechny, mívali jsme poškrábané ruce, ale Dominik neměl nikdy nic. Ani tečičku. A že jejich hry byly opravdu zub na ruku. Ručičkama jí neustále zkoumal zoubky, tahal ouška, zkoumal srst, nožičky, mohla jsem na jejich hry koukat hodiny (nikdy nebyli bez dozoru a Dominika jsem vždy usměrňovala co a jak silně na Valentinku smí a co už ne), když se VAlentince způsob Dominikovy hry zdál už moooc, tak si mu lehla do klína (časem pokládala do klína hlavu) a něžně si brala do čumy jeho ručičky a převedla jeho způsob hry na něco méně "brutálního". Velkým překvapením bylo to její hlídání Dominika, bylo to překvapivé, protože pejsky a psí hry VAlentina abnormálně zbožňovala a kvůli Dominikovi a jeho hlídání to dokázala opustit a hlavně celou tu dobu šílení se psy byla koncentrovaná na to, aby náhodou k Domečkovi někdo nešel. Stejně úžasná byla k dětem ve školce. Od malička jsem ji vodila s sebou, v šatně zasedla a vrhlo se na ní 15 křičích dětí, které ji hromadně hladily, křičely jí u hlavy a ona byla v klidu a držela. To byl důvod proč jsem začla uvažovat o canisterapii. Ještě z druhé strany, Dominik začal trošku mluvit někdy v 5-ti letech a Valentince začal říkat Véva a mluvením o Vévě začal komunikovat s jinými lidmi než s námi. Byla to jeho první samostatná komunikace a vyprávěl o Vévě každému. Paní učitelce ve školce, na hipoterapii, u lékaře, na logopedii, na rehabilitaci, zkrátka Valentinu zná kde kdo. Teď už víte, proč pejsky milujeme, první nám dokázal, že Dominik vidí, druhý že je schopný komunikace. Ne to zlehčuji, ale všichni naši psi nám toho dali hrozně moc. Rozhodně víc než jsme schopni jim kdy dát my.
A Beroan? Myslela jsem si, že Valentinu nemůže ve vztahu k Dominikovi překonat. Jak jsem se mýlila. Nevím jaká bude dospělá, ale teď ho miluje neskutečnou psí láskou, vyhledává ho víc než Valentina, pořád si k němu chodí sedat na klín nebo lehat, v noci spí v posteli vedle jeho hlavičky a Dominik? Ten ji ve spánku objímá ručičkou. A říká jí Bíbí zněžnělým hláskem. A když se ho kdokoli zeptá,kdo na něj čeká doma, tak v tomhle pořadí: Bíba a Véva. Nemyslím si, že v tomhle mám holky nějak extra vychované, tohle je podle mého caníkům (možná molossům???) vlastní, všechny caníky co v té naší caníkovské bandě znám, kteří žijí v rodině s dětmi, tak všichni své vlastní děti zbožňují.
Mapa stránek